... peří a lidové zvyky.
Draní
peří (tzv. „dračky“) – práce spočívající v oddělování
husího peří od brku – bývala vedle předení druhá hlavní
ženská zimní práce. A také forma zimní sousedské výpomoci.
Dračky bývaly zároveň vítanou přátelskou besedou, při které
se vyprávělo, zpívalo, hrály se i různé hry.
Dříve
venkovské děvče považovalo hojnost peřin za chloubu, hospodyně
po celé léto pečlivě ukládala každé pírko peří, protože v
létě nebyl čas na draní. Pilně po celé léto škubala,
podškubávala husy a kachny, aby měla na draní pěknou zásobu
peří. Měla ho hojně v komoře na půdě a když nastaly dlouhé
podzimní a zimní večery a ženy se shromáždily, přinesla
hospodyně peří buď v hrnci, nebo pytlíku. Donesené peří
muselo být toho večera sedráno, poněvadž by se jinak hospodyni
nepovedla housata. Když bylo přinesené peří sedráno, postavil
se hrnec po peří dnem vzhůru, kdyby však někdo nádobu, v níž
bylo peří vyklepal a vyčistil dříve, než bylo všechno peří
sedráno, zchromla by všechna housata.
🪿🦆🪿🦆🪿🦆🪿🦆🪿🦆🪿🦆
Prázdným
brkům zbavených praporků peří se říkalo pápěrky. Ty se
nevyhazovaly, postarali se o ně chudší lidé, kteří nemajíce
peří, plnili jimi polštáře pro sebe. Tyto polštáře zvané
„pápernice“, byly jen takovou výpomocí z nouze, poněvadž se
jistě na nich spalo špatně. Z větších per, pokud se z nich
neodrala špička, bylo možné svázáním vyrobit mašlovačku na
potírání pečiva při pečení.
Poslední
den draní peří, na který se všechny dračky peří vždy těšily,
byl spojen s pohoštěním za vykonanou práci a říkalo se mu
doderky. Té dračce peří, které zbylo v ruce poslední pírko, se
říkalo pápěrnice, nebo bába a toto označení jí zůstalo až
do příštího draní peří. Na doderky se dle možností hospodyně
podával čaj s rumem, káva, jemný likér, smažené šišky a
koblihy, buchty a vánočka, ohřátá uzenina. Na slavnostní večeři
nechyběla ani kořalka, po níž se ženy rozveselily natolik, že
se vracely domů dosti pozdě a rozjařeně.
Na
Chodsku hleděli, aby bylo peří sedráno do sv. Martina, neboť tam
platí pořekadlo:
„Do
Martina dere, po Martinu přede!“
Kde
přástek nebylo, tam se dralo třeba po celou zimu. „Dračky“
chodily od stavení ke stavení, až měli všude peří sedráno.
Na
Lašsku se draní peří říkalo "škubačky". V Bystřici
pod Lopeníkem na Slovácku byl na konci drhnutí "adamáš".
V okolí Zvole na Vysočině se slavnostnímu ukončení drhnutí
říkalo "dudírek".
Draní
peří bylo přirozenou formou dřívějšího společenského života
na venkově, který ženám umožňoval, aby si při své práci
zpívaly, vyprávěly různé historky, báchorky, pohádky či
místní pověsti a práce jim přitom zároveň lépe ubíhala.
Vzhledem k tomu, že při této činnosti nikdy nechyběly ani děti,
mnohé ze zajímavých příběhů a vzpomínek se tak předávaly z
generace na generaci a jsou známy dodnes.
Zdroj: ceskezvyky.cz
🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶
