❄️Z Kožuškova

Tož pustíš nás domů?

Zebou nás pacičky, tak si pohněte!

Vůbec se nedivím, že je jim zima.

Jonášek číhal na mezi na myš dobrou hodinu.

Pokaždé jak jsem se podívala z okna tak seděl na stejném místě,

jednu chvíli už měl i pacičku nachystanou, že myšku lapne.

Nevím, jestli chytil, dělal s tím tajnosti.

Pak už seděl za plotem, ale myš tam sebou neměl.

Bětuška je širší než delší.

Když obědváme jsme pod dozorem. 

Jak zjistí, že se fotí, dělá že ona nic.

Cvalíček čeká, až se Jonášek vyspí, rád by s nim šel zase ven.

To si počká, Jonášek je od mala velký spáč.

Tady je to zase naopak, šlofíčka si dal Cvalík.

Mezi spaním je třeba trošku jazýčkem načechrat kožušek.

Raz, dva tři ... obrátit na druhý bok, 

aby nebyly proleženiny na kožušku.

Mají už naspáno do zásoby i na léto.

I Brunda sem tam vyhlídá z okna, venku letos ještě nebyla.

Přece si nenechá promrznout svoje staré kosti.

V létě, to bude jiná, až budou otevřená okna.

Ale válet se na zemi taky není špatné.

Byla venku o vánocích.

Sedí tu s Bětkou a ani se na sebe nemračí, 

tak honem jim otevřít, než se poškorpí.

Tak se zahřívá Bětuška, když přijde zmrzlá z venku.

Dostala jsem od ní sprdunk, že mám otevřenou ventylačku

a jí fučí na prdélku.

Tak jsem se zahřála, bylo mi už vedro na makovičku ...

Pěkně se v pelíškách střádají. 

Krásnou poslední lednovou neděli.

To to letí, co? Nedávno jsme měli vánoce.

Všem návštěvám děkujeme, že jste přišli a pobyli.

❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️

❄️Kde a jak ...

 ... sýkorky v mrazech nocují. 

Přeci jen, noční teploty právě teď padají k téměř minus dvaceti a příroda vytápěnými ptačími ubytovnami nedisponuje.

Jak tedy sýkorka přežije mrazivou noc?

Ještě na počátku osmdesátých let panovalo mezi ornitology přesvědčení, že malí ptáčci přežívají zimu v úkrytech hlavně díky zvýšenému metabolismu. Předpokládalo se, že si ptáček přes den vytvoří tukovou zásobu. Díky ní si pak i v noci udržuje svou stabilní denní tělesnou teplotu přibližně čtyřicet jedna stupňů. Přežívá tedy díky neustálému spalování tuků. Úkryty, kterými jsou dutiny stromů, husté porosty chráněné před větrem či ptačí budky, slouží ptáčkům hlavně jako ochrana před větrem a predátory.

Nástup technologických možností v podobě miniaturních teplotních dataloggerů, měření spotřeby kyslíku či použití mikrokamer na počátku tohoto tisíciletí zásadně přepsal pohled na zimní nocování a především fyziologii sýkory koňadry.

V souladu s původním zjištěním si sýkorka před nocí vyhledá úkryt. Teplota v úkrytu může být o pět až patnáct stupňů celsia vyšší než venku. Po usednutí v úkrytu se sýkorka načechrá. Zvýší tak izolační vrstvu vzduchu. Zastrčí zobák do peří. Minimalizuje odkryté části tělíčka.

Nyní na řadu přichází nové zjištění, kterým je řízená noční hypotermie. Sýkorka se navzdory původním zjištěním nesnaží udržet svou běžnou teplotu jednačtyřicet stupňů, ale cíleně si teplotu sníží průměrně o pět stupňů. Při vysokých mrazech bylo zaznamenáno snížení až o deset stupňů. Snížení tělesné teploty výrazně sníží rozdíl vůči okolí. Omezí tepelné ztráty a, co je důležité, sníží metabolickou spotřebu o dvacet až třicet procent. Metabolismus zůstává aktivní, i když omezený. Nyní u sýkorky dochází k poklesu srdeční frekvence, nižší spotřebě kyslíku a zpomalení biochemických reakcí. Odborně se tento stav nazývá mělký torpor. Nejde o spánek podobný savcům.

Moderní výzkumy ukazují, že tělesná teplota sýkorky během noci není konstantní. Dle zbývajících tukových zásob, aktuální teploty a délky noci se jemně upravuje. Při extrémním chladu dochází ke krátkým svalovým mikrotřesům, dočasnému zvýšení teploty a následnému opětovnému ochlazení. V tomto jde o aktivní řízení, ne o pasivní přežívání.

Nejnebezpečnějším okamžikem pro sýkorku je svítání. Po hypotermii musí sýkorka během krátké doby opět zvýšit teplotu na svých čtyřicet jedna stupňů. Při tom spotřebuje velkou část zbylé energie. Potom musí okamžitě začít hledat potravu. Pokud potravu nenajde, po přežité noci umírá. Často se tak děje během prvních hodin dne.

Další malí ptáčci to mají podobné. Větší trochu jiné. Nejzajímavější je pak kolibřík, ke kterému se jednou dostanu v souvislosti s Amazonií. Nyní však zpět k sýkorkám a dalším zajímavostem.

Sezónní upgrade mozku. Tak nějak bych nazval zjištění, že se sýkorkám s přicházející zimou, respektive chladným počasím, mění mozek. Ne metaforicky, ale skutečně, objemem, strukturou i funkcí.

Dlouho se předpokládalo, že mozek dospělého obratlovce je víceméně neměnný a změny chování jsou jen funkční, ne strukturální. Výzkum sýkorek a několika dalších ptáků to vyvrátil. Mozek sýkorky se během roku mění fyzicky. Změny se netýkají celého mozku rovnoměrně, ale především oblasti hipokampu, která má na starost prostorovou paměť, orientaci v prostředí a ukládání informací o zdrojích potravy.

Opakované výzkumy prokázaly, že s příchodem podzimu se hipokampus zvětšuje, zvyšuje se hustota neuronů a přibývá synaptických spojení. Nárůst objemu mozku může být deset až třicet procent, což je neskutečná hodnota.

S takto vytuněným mozkem je sýkorka během zimních měsíců schopna snadno si zapamatovat místa s potravou, časovou dostupnost potravy i své skrýše a že jich mají. Nadto si pamatují své konkurenty. Sýkorka tak nějak ví, kteří ptačí sousedé jsou v pohodě a kteří ne. Kteří ji často vyhánějí, obsazují jí krmítka a kterým je tak potřeba se vyhnout.

S příchodem jara, kdy se potrava stává dostupnější, se mozek, konkrétně oblast hipokampu, sýkorek opět zmenšuje. Redukují se neuronová spojení a vůbec se snižují energetické náklady na jeho údržbu.

Spolu se zmínkou o rozpoznávání konkurentů se váže i další vědecká zjištění a to, že sýkorky dokážou rozpoznat konkrétní lidské jedince dle jejich obličeje. Ač se to nezdá, sýkorky vědí, kdo jim sype slunečnici a kdo je pro ně hrozbou. Nedívají se, jak je člověk oblečen nebo jakou má postavu. Dívají se přímo do tváře, do očí. Jednotlivé lidi si sýkorky pamatují týdny až měsíce.

Ačkoliv sýkorky u krmítka vnímáme jako symboly čisté radosti, příroda nám skrze ně dává i jednu drsnou lekci. Pokud je zima skutečně krutá a sýkorka koňadra vyčerpá své tukové zásoby, odloží svou masku strávníka slunečnic a ukáže tvář predátora.

Vědci zdokumentovali případy, kdy sýkorka v jeskyních cíleně vyhledává zimující netopýry. Ty napadne, rozklovne jim lebku a sezobe jejich mozek. Proč mozek? Protože je to energeticky nejbohatší část těla, čistý tuk a bílkovina, která sýkorce zajistí přežití další mrazivé noci. V extrémním hladu se koňadra nezdráhá napadnout ani jiné drobné ptáky u krmítka.

Tento stín, který s sebou sýkorka bez většího povšimnutí lidí nese, nás učí důležité věci: příroda není černobílá a přežití v mrazu není zadarmo.

Zdroj: Internet Fb

❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️

⛄O záhadách ...

 ... zimních radovánek(Karel Čapek)

„A naschvál nebudu tentokrát psát o zimě a jejích náležitostech nic poetického, nýbrž půjdu na ni čistě vědecky; neboť my kluci jsme měli svého času k úkazům zimy vztah náruživě vědecký a odborný; snažili jsme se vyzkoumat, z čeho zima pozůstává a co všechno se s ní dá dělat. Dnešní mladá generace nemá už tolik ze zimy, leda nějaké ty lyže a hockey; její zájem o zimu je spíš sportovní než výzkumný. Tedy z odborné stránky lze podnikat se zimou veliké množství experimentů, z nichž uvádím aspoň některé:

Lze do dlaně chytat padající vločky a podívat se, jak vypadají; ale to se ještě nepodařilo zachytit ani na nejzkřehlejší dětské pracičce.

Lze zjišťovat, jak chutná sníh; to zkoušejí také štěňata, zpravidla se stejným výsledkem (kašel a bolení břicha).

Lze zkoumat, jakou chuť má mráz; já jsem to jednou zkusil na mosazné klice domova a utrhl jsem si špičku jazyka, když mi k té klice přimrzl.

Dále je možno vydýchávat kolečka nebo otiskovat nos na zamrzlých oknech.

Psát prstem na oknech a osvědčovat tím svůj výtvarný nebo literární talent.

Je možno cucat rampouchy za tím účelem, aby se zjistila jejich chuť a výživná hodnota, dále srážet střechýle hrudami nebo kamením, aby se zkusila jejich křehkost a jejich skleněný hlas. Konečně dá se zkoumat jejich tání, hlavně tím, že se kus rampouchu strčí tajně tatínkovi do kapsy.

Na klouzačkách neboli čundračkách lze s úspěchem zkoumat zákony klouzavého pohybu (stoje, na bobku, na jedné noze nebo dokonce s piruetou).

Na ledě bývalo zkoušeno bruslení na přivázaném polénku, na jedné brusli nebo zcela výjimečně na dvou bruslích.

Na sáňkách se může zkoušet jízda v sedě, jízda na břiše nebo (obyčejně se špatným výsledkem) jízda v sedě pozpátku.

Hrudování nebo koulování je různé podle povahy sněhu; při vodnatém sněhu se musí koule v dlaních hodně zmáčknout, čímž nabývá malého kalibru, ale značné průbojnosti; při normálním tvárném sněhu lze s prospěchem užívat koulí největší ráže; kdežto při suchém a prachovém sněhu je záhodno útočit rozprášenými sněhovými oblaky.

Střásání sněhu nebo jíní s větví stromů poskytuje cenné zkušenosti o tom, jak rychle sníh proniká límcem za košili a kam až se dostane.

Sněhuláci jsou důležitým a u většiny lidí jediným pokusem ve figurálním sochařství, kdežto otiskování panáků v čerstvě napadlém sněhu prozrazuje spíš zájem o svou vlastní podobu a velikost.

Šlépěje ve sněhu umožňují vtisknout světu iniciálku svého jména; totéž lze zkoušet i kropením, o němž se nebudeme šířiti.

Dělání lavin lze zkoumat zejména na střechách stodol, když se nahoru hodí sněhová koule.

Nebudiž zapomenuto ani na kopání kousku ledu před sebou, když se vozí led do hospod; ale do této poutavé činnosti vidíme někdy ponořeny i docela vážné a dospělé lidi, když se z úřadu vracejí domů a myslí si, že se na ně nikdo nedívá.

Jak vidět, kam se hrabou zimní sporty na bohatost toho, co zima poskytuje vědychtivému a technickému mozku normálního kluka!“

zdroj: Lidové noviny, 1938: Karel Čapek – z článku: O výzkumu zimy

⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄⛄

💝Výroky ...

... Haliny Pawlowské:

1. Ženy přes 50 nemají děti, protože by je někam odložily a pak zapomněly kam.

2. Životní záhadou je fakt, že po dvou malých dortíčcích přiberete 5 kilo.

3. Nejenže se mé myšlenky občas toulají. Někdy mě dokonce opustí úplně.

4. Nejlepší způsob, jak zapomenout na všechny trampoty, je vzít si malé boty.

5. To pěkné na bydlení v malém městě je, že pokud nevíte, co děláte, tak to zaručeně ví někdo jiný.

6. Čím starší jste, tím těžší je zhubnout, jelikož za tu dobu jsou vaše tělo a vaše sádlo dobrými kamarády.

7. Někdy si myslím, ze všemu rozumím, ale obvykle vzápětí přijdu k vědomí.

8. Přestala jsem běhat pro zdraví, když se mi stehna o sebe třela tak, že se mi zapalovaly kalhotky.

9. Neuvěřitelné! Něco na chvilinku pověsíte do skříně a ono se to o dvě čísla srazí.

10. Hubení lidé mě fakt štvou! Obzvláště, když říkají věci jako: "Víš, já se prostě někdy zapomenu najíst." No, už jsem zapomněla, kde bydlím, kam jsem zaparkovala auto nebo třeba klíče. Ale nikdy, nikdy se nezapomenu najíst.

Musíte být tak trochu blbí, abyste se zapomněli najíst, ne?!

11. Má přítelkyně omylem užívala Valium místo antikoncepce. Má 14 dětí, ale nějak je jí to jedno.

12. Potíž se ženami je, že se snadno nadchnou pro úplné NIC a pak se za něj provdají.

13. Četla jsem článek, kde tvrdili, že příznaky stresu jsou: nadměrné požívání potravin, impulsivní nakupování a rychlá jízda. Děláte si srandu? Tak nějak si představuji perfektní den.

14. Už vím, v čem spočívá tajemství spodního prádla Victoria's Secret. Po 30 se do něj nevejdete.

Zdroj: Internet

💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝💝

❄️Jakpak je ...

... u nás na zahradě?

Sluníčko tam moc v lednu nedosvítí, takže na zahradě sníh je,

ale pěkně zmrzlý.

Máme i "našetřenou" hromádku pod stromem.

Cesta ke skleníku je vyšlapaná jenom od kožušku.

Ani jsem tam nešla, sníh je zmrzlý, stejně by mi nešel skleník otevřít.

Máme opět mrazy po pár teplejších dnech.

Sluníčko na mě vykukovalo přes stromy u potoka.

Zahrádka spí ...

Jenom okrasné kapustičky vykukují ze zmrzlého sněhu ...  

... ale pořád zdobí.

Stařičký vřes to nevzdává, 

mráz nemráz, furt se má k světu.

Všechno je namrzlé ...

Meza naproti je zase bez sněhu,

 jenom se na ní třpytí namrzlinky.

Ve dvorku na mě pokřikovaly zmrzlé pytle s hlínou,

kdy prý bude to jaro, že by už chtěly být užitečné.

Tak jsem je uklidnila, 

ať si ještě aspoň na dva, tři měsíce zdřímnou a pak se uvidí.

Hmyzí hotel čeká na nové obyvatele.

Do prázdného okénka dávám v létě seno a v zimě kočičí chlupy. 

Ale někdo mi je tam krade, zase bylo okénko prázdné.

Asi nějaký ptáček si staví hnízdo, 

ale viděla jsem někde, že to odnáší i veverka.

Jde se domů, je mi zima.

Stromeček u vchodu už je bez světýlek, ale zimní ozdoby pořád má.

Pohodový středeční den

a všem děkuju za váš čas strávený na mém blogu

 a že jste se se mnou prošli po zmrzlé zahradě.

❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️

❄️Okénko do kuchyně 562.

Dnes si uděláme vývar z kuřecího hřbetu s kapáním

a s pažitkou z mrazáku.

K rýži,  kuřecí kousky na cuketové majdě, 

která mi ve sklepě v regálu rychle ubývá.

Čevabčiči jsme dlouho neměli.

Takže bylo k obědu s bramborem, tatarkou a cibulkou.

Vepřové kostky na zelenině s těstovinami a červená řepa.

Když nevím, co vařit, šoupnu do trouby kuřecí stehna.

S bramborovou kaší a mirabelkovým kompotem je to mňam.

Rajská omáčka s knedlíkem a masovými kuličkami.

Mimochodem, když dělám sekanou nadělám si ji vždycky víc. 

Do mrazáku si z ní udělám do sáčku kuličky k rajské  omáčce, 

karbenátky, čevabčičí, plněné papriky, plněný zelný list ...

samozřejmě každé ochutím trochu jinak. 

Pak se to hodí, když člověk neví, co k obědu. 

Zahrabu v mrazáku a mám oběd co by dup.

Pepanova porce ...

Ještě druhý den jsem si zbytek omáčky vzala k obědu,

proto jsou kuličky pokrájené, aby se mi brzy prohřály.

Ještě něco ze zásob ve sklepě ...

Kdepak, bublaninu tam nemáme, 

ale vypeckované třešně ve vlastní šťávě to ano.

Takže ke kávě malá třešňová bublanina.

Děkuju všem, kdo dnes nahlédnul do mého kuchyňského okénka

a přeju klidný a pohodový den.

❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️