Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí.
Na
Valachoch sa negdy velké pravdy neříkaly v knihovně, ani na
školení osobního rozvoja, ani na konferenci, gde má každý na
krku cedulku s menom a v hlavě prúvan.
Na
Valachoch sa velké pravdy říkaly u stola.
Lebo
u chléva.
Lebo
za stodolú, gdyž sa cosik pokazilo, kráva bečala, ogar čučál
jak tela na nové vrata a starý strýc si enem utřél fúsy,
odpľuvnúl bokem a pravil:
„Nechaj
teho, ogaro. Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí.“
A
bylo vymalované. Žádná přednáška.
Enem
jedna věta, kerá měla v sobě hnoj, dvorek, život, manželství,
politiku, Facebook aj púl dědiny.
Člověk
by řek, že je to sprosté přísloví. Ale néni. Ono je enem
přesné. Sprosté bývá až to, co mu předcházá.
Protože
sú věci, keré sa majú spraviť.
Sú
věci, keré sa majú řécť.
Sú
věci, keré sa mosijá pomenovať pravým menom.
A
potem sú věci, keré člověk mosí nechať ležať, lebo gdyž do
nich šťúře, vyskočí z nich enem smrad a ten smrad potem neleží
tam, gde býl.
Ten
smrad chodí s člověkem. Sedne si mu do kuchyně. Lehne si s ním
do postele. Vleze mu do řeči.
A
gdyž člověk otevře hubu, vyjde ven.
Rodina
o tem ví svoje.
Na
každéj větší rodinnéj oslavě sedí negde u stola aspoň jedno
staré hovno, keré sa tváří tajak zapomenutý zemňákový salát.
Fšeci
o něm vědijá. Fšeci ho vidijá. Fšeci dělajú, že tam néni.
A
potem sa najde gdosi, kdo si dá třetí štamprlu, opře sa do židle
a praví: „Já bych enem chtěl připomenúť, jak to tedy bylo ..“
A
je po svátkoch. Tetina zrudne. Strýc ztichne. Jedna roba začne
cinkať lžicú o taléř. Děcka přestanú žrať cukrové.
A
vnúčata majú najednúc živú výuku dějepisu, občanské výchovy
aj domácího pekla v jednem balení.
Začne
sa řešiť, kdo komu co řek v roce, gdy eště prezident nosil iné
obočí. Gdo nedošél na pohřeb. Gdo dostál větší kus zahrady.
Gdo kemu nepučíl žebř. Gdo sa na keho špatně podíval u
zabíjačky. Gdo měl pravdu, gdyž sa stavjál plot. A hlavně - gdo
ju má teď.
Pravda
tam přitem už dávno neleží.
Tam
leží už enem starý smrad.
A
čím vjecej sa špáře, tým věc smrdí.
Na
internetu je to ešče horší.
Dřív
gdyž ogar řek blbosť v hospodě, slyšelo ju pět chlapú, výčepní
a jeden pes pod stolem. Pes na to múdro nereagovál. Výčepní
nalél pivo. Chlapi sa pohádali, potem šli domú a ráno si
pamatovali enem to, že gdosik platíl rundu.
Dneskaj
dá člověk jednu větu na Facebook a do pěti minut sa sleťá
fšecky okresní špáradla a šťúralové.
Jeden
nepochopí srandu.
Druhý
nepochopí ironiu.
Třetí
nepochopí nic, ale má potřebu k temu dodať stanovisko.
Čtvrtý
napíše, že „to není pravda“, aj gdyby šlo o větu, že v
nedělu pršalo.
Pátý
začne opravovať čárky.
Šestý
do teho dotáhne politiku.
Sedmý
napíše: „A co děcka?“
A
osmý, kerý celé roky mlčál jak kameň v potoce, najednúc
vyhrabe cosik z roku 1988 a položí to na stúl jak svatú pravdu.
Autor
odpoví. To je první špárnutí.
Potem
odpoví ešče jednúc. To už je druhé.
Potem
začne vysvětlovať, jak to myslel. A to už má ruku po lokeť tam,
gde měl původně stačiť jeden úsměv a zavříť kolňu.
Na
internetu má hovno veľkú výhodu.
Gdyž
do něho špářeš doma, smrdí ti kuchyňa.
Gdyž
do něho špářeš na Facebooku, smrdí celá dědina, okres, kraj
aj kolemidúcí, keří si enem otevřeli telefon u kafeho.
A
politika?
Politika
je veľké národní špáradlo.
Každý
má svůj klacek. Každý ví, gde pichnúť. Každý tvrdí, že to
dělá pro čistotu, pravdu, spravedlnosť a budúcnosť našich
děcek.
Výsledek
bývá obyčajno taký, že po debatě je vzduch horší než před
debatú.
Jeden
špáře do minulosti.
Druhý
do vlády.
Třetí
do opozice.
Čtvrtý
do Evropy.
Pátý
do národa.
Šestý
do súseda, lebo má na plotě špatnú vlajku, špatný názor a moc
dobře posečenú trávu.
A
zatým smrad stojí nad krajinú jak mlha nad Bečvú.
Né
každé špárání je ale špatné.
To
by zas byla lenosť převlečená za múdrosť.
Sú
hovna, keré sa mosijá ukludiť. Gdyž negdo krade. Gdyž negdo
ubližuje slabším. Gdyž negdo lže tak, že druhým ničí život.
Gdyž sa smrad tváří jak voňa a ešče po tobě chce, abys mu
zatleskál.
Tam
člověk nemá mlčať. Tam sa mosí vzíť lopata aj vidle, otevříť
dveřa a pokludiť dvorek.
Rozdíl
je enem v tem, či špářeš ze zlosti, aby si rozmazál smrad po
všeckém živém, lebo uklúzáš, aby sa dalo zas dýchať.
To
staré valašské přísloví totiž neříká: drž hubu dycky.
Říká
enem: poznaj, gdy už pravda skončila a začalo sa patlať.
Pravdu
možeš řécť jednúc.
Podruhé
ju ešče možeš připomenúť.
Potřetí
už s ňú často enem mácháš jak mokrú hadrú v žumpě a divíš
sa, že ľudé odcházajú od stola.
Člověk
časem pozná, že né každé hovno si zaslúží svůj pomník.
Nekeré
věci sa majú spraviť.
Nekeré
věci sa majú řeknúť.
Nekeré
věci sa majú odnésť na hnoj.
A
nekeré věci sa majú enem obejíť oblúkem, odpluvnúť si bokem,
naleť si kafe a íť dál.
Lebo
život je krátký, kafe chladne a dvorek sa sám nezamete ...
Zdroj: Internet
💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩
