Na
posratého aj hajzl spadne
Na
Valašsku sa odjakživa říkávalo, že na posratého aj hajzl
spadne. A gdo temu nevěří, ten asi nikdy nepoznal Fanoša z našej
dědiny.
Fanoš
byl chlap pracovitý, poctivý a v zásadě faň chlap. Enem měl
jednu chybu. Narodil sa pod tak nešťastnú hvězdú, že gdyby sa
dal na výrobu truhel, ludé by přestali umírať.
Doma
měl robu Mařku, kerá měla jazyk ostřejší než řeznický
handžár a hubu v robotě od nevidím do nevidím. K temu tchýňu
Žofku, kerá slyšela enom to, co slyšeť chtěla a ogaru Emana,
šestadvacetiletého povalača, co sa za celý život zapotil enom
jednú. To když mu v hospodě řekli, že došlo pivo.
O
kus dál, na druhém konci dědiny, hospodařil Francek.
To
byl zase chlap, kerému Pánbúh nadělil štěstí vrchovatú měrú.
Gdyby spadnul do hnoja, vytáhnul by z něho zlaté cibule. A gdyby
ho trefil blesk, najspěš by mu ešče srovnál záda.
Francek
měl krásnú robku Alžbětu, po keré pokukovali všeci chlapi od
Meziříčí až po Oznicu. V dědině jí říkali lidová
léčitelka. Léčila všelijaké neduhy, ale výhradně chlapské.
Chlapi k ní chodili s bolavýma zádama, slabýma kolenama,
nespavosťú aj všelijakýma inýma potížama, o kerých sa v
hospodě nahlas nemluvilo.
Zajímavé
bylo, že skoro každý od ní odcházal vysmátý jak ščúr. A
nekteří sa vracali pravidelně, aj gdyž už byli dávno zdraví.
Francek
nad tým enom mávl rukú.
„Tož
hlavně, že jim pomáhá. A gdyž za to platijá, tým lepší.“
Měli
dvě cérky, dvojičky Hanu a Janu. Obě fešné jak obrázek, obě
robotné a obě tak podobné, že ich negdy nerozeznal ani tata. A do
hospodárky měli čeledína Bohuša. Chlapa silného jak býk, ale
šrub. Dyby mu negdo nakázal hlídať otevřenú bránu, nejspěš
by ju zamknul a klúč hodil do potoka.
A
přesto sa Franckovi dařilo.
Jak
sa říká, čert dycky přidá na tu najvětší hromadu.
Jedného
krásného rána na vesno sa Fanoš probudil do nového dňa. Tedyk
krásného pro fšecky ostatní.
„Fanošu!
Ty starý hňupe! Gde je to dřevo, cos měl včéra nachystať?“
přivítala ho Mařka.
„Tož
v koľni, gde by mělo byť.“
„V
koľni není ani zbla!“
„Tož
to tam Eman asi fšecko spálil.“
„Eman
spí!“
„Tož
aspoň negdo v téjto chalupě.“
Za
tú poslední poznámku po něm Mařka hodila papučú.
Fanoš
uhnúl, papuča trefila hrnec s kyškú a kyška sa rozléla po
podlaze. Do segnice nakráčala tchýňa, podklúzla a přistála na
řiti.
„Co
sa tu děje?!“ zařvala.
„Nic,
mamo, enem ste spadla!“ křičala Mařka.
„Cože?
Že sem stará?! Tož to si vyprošuju!“
Fanoš
radši vyšel na dvůr.
Tam
ho čekal brávek, kerý v noci vyvalil dvérca od chléva a právě
ryl v záhoně čerstvo zasazené zemáky.
„Ty
sviňo jedna!“ zařval Fanoš.
Brávek
sa leknúl, vyrazíl proti němu a Fanoš uskočil rovnýma nohama do
hromady hnoja.
Bylo
půl sedmé ráno.
Kúsek
dalej v dědině zatým Francek seděl u stola, jedl čerstvé frgály
a popíjal meltu.
"Francu,
dneskaj bude faň,“ škéřila sa Alžběta a hladila ho po pleši.
„Tož
dycky je faň, gdyž sa daří.“
Ftem
přiběhl Bohuš.
„Gazdo!
Já sem asi cosik posrál!“
„Tož
povídaj.“
„Včéra
ste mi říkali, ať vyvezu hnoj za plotek. Enemže já sem ho vyvéz
až súsedovi na lúku.“
Francek
položil hrnek.
„Bohušu,
ty si opravdu šrub.“
„Já
vím, gazdo.“
Vtem
sa ve dveřách objevil súsed Fanoš.
„Francu!
Tož já ti nesu dvě stovky za ten hnoj! Zrovna sem potřeboval
pohnójiť a ty si mi ho tam tak pěkně navézl!“
Francek
vzal peníze, strčil ich do kapsy a obrátil sa k Bohušovi.
„Vidíš,
ty šrúbe? Příště, až neco pokazíš, tož to poser mravno.“
Ten
deň byl v Meziříčú trh.
Fanoš
sa rozhod prodať brávka. Potřeboval groše, protože Mařka chtěla
nové škrpály, Žofka brýle a Eman kolco.
„Nač
ti bude kolco, gdyž celý deň ležíš?“ zeptal sa Fanoš.
„Tož
právě proto, tato. Abych nemusel tolik chodiť.“
Fanoš
radši neodpovídal.
Naložil
brávka na vuzek, zapřáh koně a vyrazil.
U
prvníj zatáčky sa trhnúl špagát. Brávek vyskočil z vuzka a
rozletěl sa po cestě. Fanoš za ním. Brávek přes příkopu,
Fanoš za ním. Brávek do kopřiv, Fanoš do kopřiv.
Gdyž
ho konečně chytíl, měl gatě roztrhnuté, ruky popálené od
kopřiv a na botách tolik gizdu, že by s ním moh omítnúť
chalupu.
Na
trh došmatlali o dvě hodiny pozdě.
Kupci
už měli nakúpené, brávek byl nervózní a jeden obchodník mu za
něho nabídl polovicu teho, co Fanoš chtěl.
„Tož
za tolik vám prodám leda jeho ocas!“
„Tož
si ho nechajte.“
A
tak Fanoš nakonec prodal brávka za pár korun, lebo potřeboval
peníze aspoň na ty Mařčiny škrpály.
Francek
už předtým dorazil na jarmark s jalovicú.
První
kupec mu nabídl slušnú cenu, druhý o cosik vjac a třetí sa do
jalovice zamiloval tak, že zaplatil ešče o polovicu vjac než ten
druhý.
Francek
spokojno schoval peníze.
Alžběta
zatým procházala mezi stánky a sotva udělala pár krokú, už ju
zdravil jakýsik chlap.
„Alžbětko!
Tož vás sem rád potkal!“
„Tož
jak sa máte, pane učiteli? Už vás nebolijú ty záda?“
„Od
téj poslední návštěvy ani trochu!“
A
podal jí velkú klobásu.
Za
chvílu přišel mlynář s máslem, potem kostelník s flašú
slivovice a nakonec aj jakýsik obchodník z Bystřice s novú
hedvábnú šatkú.
Francek
to zpovzdálí sledoval a spokojeně pokyvoval hlavú.
„Tož
ta moja Alžběta má opravdu zlaté ruky.“
Bohuš
zatým dostal za úlohu hlídať jalovicu, ale protože už byla
prodaná, nevěděl, co má dělať. Tož si kúpil los.
A
vyhrál veliké dřevjané hodiny.
„Gazdo!
Vyhrál sem!“
„Tož
gratuluju, Bohušu.“
„Enemže
já neumím hodiny.“
„Tož
ich daj sem. Já ti za ně dám deset korun.“
A
tak Francek získal nové hodiny za deset korun a Bohuš měl radosť,
že si može kúpiť tři klobásy.
Fanoš
seděl na kraju trha, v kapse pár ušmudlaných bankovek a
přemýšlal, estli by nebylo lepší odejíť gdesi do světa.
Najlép tam, gde neznajú Mařku.
Vtem
zahléd Alžbětu.
„Alžběto,
možu sa vás na cosi zeptať?“
„Tož
povídajte, Fanošu.“
„Vy
prý umíte léčiť fšelijaké chlapské neduhy.“
„Nekeré
ano.“
„A
uměla byste vyléčiť aj smolu?“
Alžběta
sa zasmíla.
„Tož
na tú žádné bylinky nemám. Ale na nervy, bolavé záda a trápení
mám dobré metody.“
„Tož
já mám fšecko z teho.“
„Tak
sa za mnú negdy zastavte.“
Fanošovi
sa prvno za celý deň rozzářily oči.
A
tak potem Fanoš k večeru došel za Alžbětú.
Zrovna
mu položila ruce na krk, gdyž sa rozletěly dvéřa.
V
nich stála Mařka.
Za
ňú Žofka aj Eman, kerého matka vytáhla z postele pod pohrůžkú,
že mu týden nedá na pivo.
„Tož
tady si, ty starý prasáku!“
Fanoš
zblednúl.
„Mařko,
já sa enem léčím!“
„Já
ti dám léčení! Já ti vyléčím také neduhy, keré si ani nigdy
neměl!“
Alžběta
sa pokúšala vysvětliť, že Fanoš má opravdu zdravotní potíže,
ale Mařka už byla v takovéj ráži, že by překřičala aj zvony
na kostele.
Žofka
stála ve dveřách a mžúrala.
„Cože?
Fanoš sa žení?“
„Ne,
mamo, on sa tu válá s cizú robú!“
„Aha.
Tož hlavně, aby mu nebyla zima.“
Francek
seděl u stola, popíjal slivovicu a celé divadlo sledoval s výrazem
člověka, kerému právě zadarmo přivezli cirkus.
Bohuš
sa naklonil k němu.
„Gazdo
a proč sa ta Mařka tak zlobí?“
„Protože
její muž sa léčí.“
Bohuš
chvílu přemýšlal.
„Tož
to je divné. Já dyž sem měl minule sračku a léčil ju slivovicú
tož sa na mňa nigdo nezlobil.“
Dom
sa Fanoš vrátil až za tmy.
Mařka
s ním nemluvila.
Žofka
mu schovala večeřu, ale bo hovno slyší, nachystala mu do taléřa
štyry syrové zemáky místo plackú.
Eman
ležál na peci.
Fanoš
sa posadil, zadíval sa do prázdna a najednúc si uvědomil, že je
v chalupě ticho.
Krásné,
vzácné, posvátné ticho.
Skoro
sa bál nadechnúť, aby ho nepokazil.
Potom
sa zvedl a vyšel za chalupu.
Stála
tam stará dřevěná kadibudka, pamatující ešče císařa pána.
Fanoš sa ju už kolik rokú sliboval opraviť, ale dycky bylo cosik
dúležitější.
Otevřel
vrzající dveře, sedl si na desku a konečno měl chvílu pokoj.
Nevěděl
ale, že Eman odpoledňa potřeboval dřevo na lavicu. A lebo sa mu
nechtělo až do lesa pro nové, vytáh ze zadní stěny kadibudky
dvě řádné výztuhy.
Dřevo
bylo staré, konstrukca nahnutá a celá zestava držala pohromadě
hlavně sílú zvyku.
Fanoš
seděl a přemýšlal.
O
Mařce, o Žofce, o Emanovi, o Franckovi, o Alžbětě aj o tom, proč
sa jednému člověku fšecko daří a druhému nic.
Z
chalupy sa ozval Mařčin hlas.
„Fanošu.
Gde zas trčíš?!“
„Na
hajzlu!“
„Tož
tam aj zostaň!“
Fanoš
si povzdechl.
Vtem
cosi zapraskalo.
Nejdřív
pod seďací deskú. Potom za jeho zádama.
A
než stačíl vyskočiť, seďací deska povolila.
Ozvalo
sa duté žbluňknutí a Fanoš zmizel v žumpě.
Chvílu
bylo ticho. Potem sa zevnitř ozvalo takové zaklení, že sa v
súsedově chlévě splašili brávci.
Fanoš
sa začal škrábať ven. Chytal sa trámků, opíral sa o stěny,
kopal nohama a nadával tak, že by ho farář aj vylúčil ze
seznamu strávníkú.
Konečně
vystrčil hlavu nad kraj a jednú rukú sa chytil dvérec.
A
v tu chvílu povolila poslední vzpěra.
Celý hajzlík sa naklonil, zavrzal a s ohromným břeskem sa na Fanoša
převrátil.
Mařka
vylézla z chalupy.
Za
ňú Eman a Žofka.
Na
zemi ležela rozfláganá latrína, zpod desek trčaly dvě nohy a z
celé té hromady sa ozýval Fanošův hlas.
„Emanéé,
ty zdechlé hovado, tosi zrobil ty?!“
Eman
sa podrbal za uchem.
„Tož
tato, já sem myslel, že už ten hajzl stejně nepotřebujeme.“
„A
proč by zme ho nepotřebovali?!“
„No,
gdyž mama furt říká, že doma máme hovno, tož sem myslel, že
už nemáme do něho dalej dávať.“
Žofka
sa naklonila k Mařce.
„Cože
sa stalo?“
„Na
Fanoša spadnul halzl!“
Žofka
chvílu hleděla na rozbité desky.
„Tož
to už je druhý letos. První spadnul na starostu.“
„Mamo,
na jakého starostu?!“
„Tož
já nevím, gdyž vy mně nic neřeknete!“
Druhý
den seděli v hospodě Francek a Fanoš.
Francek
měl před sebú pivo a vykládal, jak dobře prodal jalovicu, jak
Bohuš vyhrál hodiny a jak mu súsed zaplatil za hnoj.
Fanoš
seděl naproti, s obvázanú hlavú, rozbitým nosem a výrazem
člověka, kerý už od života nečeká vůbec nic.
Hospodský
mu postavil na stol pivo.
„Tož
Fanošu, co ty? Jak život?“
Fanoš
sa napil, otřel pěnu a chvílu mlčal.
„Víš,
Francku, já už temu životu nerozumím. Ty dyž šlápneš do
hovna, tož v něm najdeš groše. Já dyž šlápnu do hovna, tož
sa na mňa převrátí celý hajzl.“
Francek
sa zasmíl, vytáh z kapsy peníze a poručil oběma další pivo.
„Tož
Fanošu, neber si to tak. Šak sa říká, že čert dycky přidá na
tu najvětší hromadu.“
Zdroj: Internet
🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟🌟
