💖Z Kožuškova

Cvalíček chodil po zahradě a rozdával úkoly.

Takže hlásím, že jsem všechno ostříhala, co mi dal za úkol.

Jonášek zase rozhodoval, co se stříhat nebude,

 co ještě pořád dělá parádu.

Chodil za mnou jako ocásek a sledoval jestli to dělám dobře.

Pak si k tomu lehnul, prý je už unavený.

Cvalíček se chtěl natáhnou v pergole na svůj gauč, ale nemá kde.

Nebyl z toho nadšený, ale poradil si, 

uznal, že je podzim a všechno se musí zazimovat.

Tady v té škvíře už prospal hodně času, 

vzpomněl si na ní a byl spokojený.

Ve druhém rohu se vyhřívá Jonášek, 

taky si našel super poleženíčko.

Že ho nikde nevidíte? 

Tak tady už snad ano.

Cvalíček si našel pohodlnější poleženíčko a blíž Jonáškovi.

Bětuška s ogara kočičíma nekamarádí,

ona je samotářka.

Na barelu je to super, 

má tady výhled a vidí co se děje pod ní.

Ale hlavně ji to tam sluší.

Takové poleženíčko na okně, 

když na břušek hřeje radiátor a na zádíčka sluníčko, 

to je k nezaplacení.

Náš feťák, hlavu vraženou v Chryzantémě a jak si libuje.

Na jaře zase fetuje v Libečku.

Už je čas na spaní.

Najeli na zimní režim, noci tráví opět společně a doma.

V létě si do křesla nelehnou ani náhodou.

Krásnou neděli přejeme z Kožuškova

a moc děkujeme, že jste se na nás přišli podívat.

💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖

🍎Zelí, ...

 ... Kysané zelí -

lidové zvyky a tradice

Kyselé zelí nechybělo v žádné domácnosti našich předků a jeho moci využívali obzvlášť v zimě. Již Magdalena Dobromila Rettigová o zelí s trochou nadsázky prohlásila: Bůh věděl, že jsme dobří, a tak nám na zem seslal zelí. A mnohé to jistě spasilo … Strava v lidovém prostředí nesloužila pouze jako prostředek k zahnání hladu, ale byla chápána jako Boží dar, a tak se s ní i zacházelo. Ve věřících rodinách předcházela jídlu modlitba a poděkování.

Houby, brambory, zelí – to byly a stále jsou základní kameny hlavně šumavské kuchyně. Ta je jednoduchá a úsporná a ovlivnila kuchyni nejen v sousedních Čechách, ale i v Rakousku a Německu. Naši předkové sice nedokázali pojmenovat v zelí všechny v něm obsažené prospěšné látky, ale na zelí si pochutnávali pravidelně – ostatně koncem zimy v chalupě už často nic moc jiného k jídlu nebývalo a soudky nebo keramické nádoby plné nakrouhané kysané zeleniny představovaly hotový poklad.

Šumavské hospodyně uměly využít zelí hned několikrát. Už při kvašení z něj odebíraly lahodnou šťávu, lák, z níž se vařila polévka. Ta se pila i chladná při horečce, svařená pak zklidňovala kašel. Studené kvašené zelí se také dávalo do obkladů při bolení hlavy. Šťáva z kysaného zelí působila i jako projímadlo a pomáhala tak předcházet zácpě. Valašské přísloví říká:

"Zemáky a zelé, živobytí celé".

Zelí se většinou sklízelo z polí až jako poslední, až když už bylo cítit že budou mrazy. Nejčastěji to bylo před císařskýma hodama, které bývaly v neděli po sv. Havlovi (16.10.) Posbíralo se a dovezlo na mlat, tam se nechalo ovadnout, pak se zelí očistilo, nakrájelo na poloviny, větší hlávky na čtvrtky. Okrajní listy se dávaly do bečky pro dobytek, shnilé se vyhazovaly, nakonec se v rozkráté hlávce čtyřikrát napříky nakrojil "hlúbek", aby při strouhání nezůstal celý. Nakrájené zelí odnášeli ogaři v koši do kuchyně a začalo strouhání.

V časopisu Český lid z roku 1892 se píše:

Zrána a na večer bývá střapačka, kyselica neboli zelňačka (kyselá polévka, ze zelnice vařená), do níž se nadrobí buď chléb nebo se pojídají uvařené zemňáky. Na kyselicu pobízejí matičky své děti: "Jezte, jezte, budete červení, budú vám dobře uši držať!" S kyselicí se též jedí vařené hrušky sušené. Kyselice je teplá, hrušky od večera studené. Zelí se nabírá na lžíci, jako by to byly lokše.

Pranostiky spojené se sklizní zelí:

- Na svatou Voršilu (21.10.) se má zelí klidit domů, jinak na ně Šimon a Judy nechá napadnout sníh.

- Ve Slezsku říkali: "Sklízí-li se zelé na sv. Havla (16.10) je hořké". Proto se doporučovalo na sv. Havla zelé ani nerubať, ani nekruzať.

Recept od prababičky na kvašené zelí:

Babička mě učila: dávat jenom zelí, sůl a cibuli. Ostatní věci jako je kmín, kopr a další, ať už si každý přidá potom podle chuti. Kadečku pořádně vypaříme horkou vodou a vždycky mě babička upozorňovala, abych dbala při nakládání na čistotu. Na 15 kg zelí na půl kolečka nakrájíme 6 cibulí. Jednou půlkou cibule pořádně kadečku vytřeme, objedeme i rantl. Tu půlku cibule pak necháme na dně, uprostřed jako dárek pro toho, kdo se k ní probere. Dno pohodíme vrstvou cibule, dáme vrstvu zelí, malou hrstku soli a mačkáme a mačkáme, dokud zelí nepustí vodu. Pak přidáme trošku cibule, vrstvu zelí a opět mačkáme, dokud není ruka ve šťávě, kterou pak vybereme. A tak dál. Když je vše zpracováno, přikryjeme natlačené zelí bílým plátýnkem, utemujeme až k okrajům a zatěžkáme glazovanou šamotovou dlaždicí (někdo dává šutr). Do žlábku kadecky nalijeme vodu a zaklopíme. Ještě se nad kadeckou krátce pomodlíme, ať Bůh požehná našemu dílu, ať peníze a práce nepřijdou na zmar a zelí dává obživu a zdraví celé rodině po celou zimu. A pak už jen kontrolovat, aby ve žlábku kadecky nevyschla voda.

Zdroj: ceskezvyky.cz

🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎

🍃🍂Včerejší den ...

... byl asi na hodně dlouho, krásný a hlavně teplý.

Už i noc před tím byla teplá, jako v létě.

Přes den sluníčko sice sem tam stávkovalo, 

ale už se letos nasvítilo dost, nedivím se mu.

Mečíky vyryté, 

vlastně jsem je ani vyrývat nemusela,

 jenom jsem potáhla a byly venku, krásně čisté bez hlíny.

Suší se v pergole ...  

... ze které se zase stává, jako každý rok na zimu, skladiště.

Pěkně za sucha jsme skoro všechno schovali.

Rajčata jsou už taky minulostí.

Doma snad nějaká zčervenají. 

Hlína z kyblíku je vysypaná na kompostu, 

kyblíky budou v kůlně čekat na jaro.

Poslední květy Kany ...

Příští rok budou zdobit zahradu kamarádky, jdou na službu.

Už jsou nachystané, až si je odveze.

Jonášek na to dohlížel, 

když jsem je dávala na jedno místo.

Malý, ale starý modřínek se vrátil na své místo na studni.

Vyrostla u něj jahoda, nechám ji tam, ať má kamarádku.

Růžička pod okny kvete, jako by chtěla všechno dohnat.

Bílé poupátko nám nakukuje do okna.

Krásenka pořád zdobí zahrádku.

Pozdě, ale přece vykvetla Jiřina.

Mochna křovitá taky využila krásného počasí

a dělá mi radost.

Príma páteční den

a všem návštěvám děkuju za váš čas, 

co jste strávili na mém blogu.

🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂

🍇Říjen ...

...lidové zvyky a tradice.

Říjen byl měsícem, kdy končila sklizeň na poli a s tím také byla spojená jedna z největších podzimních dětských radovánek, rozdělávání ohníčků. Dobový text tuto chvíli popisuje: „Kouř se hezky valí z ohníčku po poli, které je prázdné a dobytek má volnou pastvu. Hoši mají nevděčnou úlohu, neboť ho musí hlídat, ale nedělají si s tím příliš těžkou hlavu. Pískáním se svolávají, snášejí roští, suchou nať i kravince. Po zapálení se ohřívají, je sychravo a padá mlha. Tepla není nazbyt, kouře ano. Našli i nějaké zemáky, nehledí na to, jsou-li naše nebo vaše, prostě je upečou a pak je to ta nejlepší hostina. Myslivci bouchají do koroptví. Jsou-li to střelci sváteční, zvěře neubude. Přichází tma a přání dětí je jediné, kdybychom tak ještě mohli býti s bičem u ohníčku!“ (1905)

V římském kalendáři bylo původně jen deset měsíců, rok začínal březnem, a tak byl říjen osmým měsícem, proto October. Stejně dnes zní měsíc říjen ve většině evropských jazyků. Český název vznikl od jelení říje (souvisí se slovem řvát). Říjen je poslední měsíc světlé poloviny roku, je to měsíc, kdy naši předkové končili sklizeň úrody a děkovali přírodě za poskytnuté dary. Příroda pomalu shazuje listí a své síly stahuje dolů do země.

V polovině měsíce se slaví sv. Havel (16.10.), byl to den, který byl pro naše předky velmi významný. Tvořil rozhraní mezi pracemi venkovními a domácími. Proto staročeští hospodáři, rolníci, sadaři, vinaři pilně dbali, aby všechny venkovské práce měli do sv. Havla skončeny. Sklízela se také veškerá zelenina neboť „Svatý Havel i do zelí zajel“. Někde měli za to, že na den sv. Havla se již nemá dobytek na pastvu vyhánět, jak pranostika říká: „O svatém Havle nechej krávy v chlévě“. Hospodáři měli k tomuto dnu další pěknou pranostiku:

Nejdéle do sv. Havla má býti všechno semeno ze země vybráno,

ve sklepě uschováno, přes zimu tam ponecháno a dříve,

než kukačka zakuká, na čerstvé povětří vyneseno.

Říjen byl také měsícem hroznů, na vinicích bylo veselo, vinné žně byly v plném proudu. Zahradníci dotrhávali pozdní ovoce, vysazovali stromy, keře angreštů, rybízů a malin. Kmeny natírali vápnem a špatné větvě vyřezávali. Sušila se jablka, ze švestek se vařila povidla, různé druhy ovoce se nakládalo na pozdější pálení. Hlavně se ale nakládalo zelí, které potřebovalo svůj čas na zkysnutí k posvícenským pečínkám. Kvašené zelí je tajemstvím dlouhověkosti našich krajů, díky svým neuvěřitelným výživovým vlastnostem umožňovalo našim předkům přežívat zimy ve zdraví.

Vrcholem měsíce října bylo svatohavelské posvícení. Už byly zásoby vajec, čerstvé mouky, zralé švestky nejen na povidla, nový mák do buchet a vykrmené husy na pekáč. Zkrátka ideální čas na návštěvu příbuzných a přátel. Společně tak mohli oslavit ukončení dalšího hospodářského roku. Tímto posvícením začínal často našemu lidu podzim.

O posvícení všechno to voní, tak jako v apatyce.

Tu voní jitrnice, tam zase koláče z pece.

Ten, kdo by nešel na posvícení, ten je blázen přece.

V říjnu se také potkáváme s pojmem Tereziánské babí léto, které vládne našemu počasí od dnů v polovině první říjnové dekády až po dny na přelomu druhé a třetí dekády října. A to je doba dobrých čtrnácti dnů. Pojmenování tohoto času v lidové meteorologii se vztahuje k svátku svaté Terezie z Avily (15.10.). Některé z pranostik už nyní docela straší zimou, jako například: „Svatá Terezie zasazuje zimní okna. Po svaté Tereze mráz po střechách leze. Svatá Terezie z rosičky, nadělává perličky. Na svatou Terezii švec nablízku.“ Tím ševcem byl myšlen konec chození bez obuvi, které bylo v dřívějších dobách často z úsporných důvodů ještě dlouho do podzimu značně rozšířené, zejména pak u dětí.

Zdroj: Internet

🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇

🌞Dny ...

... jsou jak malované.

Ráno je sice zima s tím už v říjnu nic neuděláme,

ale odpoledne to stojí za to, sluníčko hřeje, začíná se všechno barvit.

Včelky využívají slunečné dny

 a každé rozkvetlé kytky.

Škoda, že Durmany rozkvétají tak pozdě.

Konečně už chytly tu správnou barvu,

no správnou nevím, když byly malé kvetly fialově a teď jsou oranžové.

Další umyté truhlíky a květináče.

Hodně kytek jsem vyhodila, musím to omezit, nedá se nic dělat.

Uklízí se zahrádka, dokud nám počasí přeje. 

Skleník už chodím zavírat ve čtyři hodiny, sluníčko už je nízko 

za chvíli tam bude chládek.

Ráno ven vůbec nespěchám.

Dlouho trvá sluníčku než se dostane nad vysoké stromy, 

co rostou kolem potoka.

Ještě o půl desáté je na zahradě zima, mokro a nevlídno.

Skleník otevírám až kolem poledne.

To už je tam krásně teploučko, když jdu pro něco k obědu ...

... třeba salát, nebo papriky ...

Před domem krásně večer svítí sluníčko ...

... toho využil i náš známý pavouk a přestěhoval se do vřesu.

Ráno byl ještě na Kale a večer o deset metru dál ...

... ale chápu ho, na původním místě mu bylo zima, 

nedosvítí tam už sluníčko. 

Jenom mám obavu, aby ve své pouti nepokračoval a neskončil u nás doma.

Krásné barevné a sluníčkové dny přejeme 

a děkujeme, že jste k nám zase zavítali.

🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞