Zróchaj
mňa !!
Toto
vyprávjaní jsem kdysi dávno zaslechl v Mikulúvce u piva.
Sedělo
sa tam u stola, sklo sa rosilo, popelník byl plný a chlapi mluvili
tak, jak sa na Valachoch dycky mluvilo - napřed smích, potem
sprosté slovo, potom pravda, kerá člověka trefí přesně mezi
žebra.
Nevím
už, kdo to povídal prvý raz. Možná nejaký strýc v montérkách,
možná ogar, co měl za sebú minimál dvě manželství. Ale
historka ostala. O Gustovi, Cilce, gatiskách a o tem, že aj z
ostudy može vyrúst cosik lidského.
Tak
sem ju enem posbíral ze dna púllitra, oprášil, narovnal, dal jí
trochu valašského dechu a nachystál ju do nového Vyškeřáka ..
Lebo
na Valachoch sa dobré příběhy nepíšú.
Ty
sa napřed odžijú, potem vypijú .. a až nakonec vykládajú.
ZRÓCHAJ
ŇA
Gusta
byl ogar, kerý už dávno přestal býť ogarem.
Roky
mu přibývaly jak dřevo pod šopú, hřbet sa mu ohýbal, fúsy mu
šedivěly, ale ženění pořád nigde. Mama mu umřela, chalupa
ostala na něm a od téj chvíle sa z něho stal chlap, kerý měl
všecko na starosti, enem né svoju radosť.
Ráno
kráva, potem kury, potem dřevo, potem záhumenek, potem neco
opraviť, potem zas kráva, potem večer. A když už sa mu zdálo,
že deň by mohl konečně zdechnúť, sedl si ke stolu, vytáhl
svoju zbírku poštovních známek a hleděl na ně jak na malované
okna do světa.
Měl
tam cuzí země, krále, císaře, vlaky, lodě, ptáky, hory aj
jakúsik tu nahatú sochu, kerú dycky rýchlo přikryl, gdyž šla
kolem súsedka.
Od
mala ty známky sbíral. Lepíl ich, rovnal, hladíl prstem a negdy u
nich seděl tak dlúho, až mu petrolejka dohořela a on zostal v
kuchyni po tmě jak sám svatý smutek.
Ľudé
v dědině ho měli za dobráka, ale aj za trúbu.
V
hospodě si z něho chlapi robili posměch.
„Gusto,
ty už sa neoženíš. Ty si raz vezmeš anglickú královnu z téj
známky a budeš s ňú spať pod sklem.“
„Ale
hovno,“ bručál Gusta a upil si piva.
„Lebo
si vybereš nejakú z Ameriky. To bude roba jak stodola. Enem pozor,
aby ti nezdrhla s celú zbírkú.“
Chlapi
sa řehtali, až sa jim pěna třásla na fúsoch.
Gusta
sa tvářil, že ho to nezajímá, ale bolelo ho to. Člověk može
býť samotný, jak chce, ale gdyž mu samotu začnú obúchávať o
hlavu jak mokrú hadru, začne to v něm hlodať.
Najhorší
byla stará Cilka od súsedú.
Nebyla
stará věkem, enem jazykem. Jazyk měla ostrý jak kosa po kameni a
když Gusta šel kolem, dycky mu neco přihodila.
„Gusto,
kdy už si dovedeš robu? Chalupa ti smrdí samotú.“
„A
co by tam roba robila?“ zabručál Gusta.
„Ukludila
by ti, ogare. A hlavně by ti zakázala ty tvoje známky. Chlap, kerý
celý večer čučí na papír, je podezřelý.“
„Papír
je věrnější než roba,“ řekl Gusta.
„To
říkáš enem proto, že žádná roba eště neudělala tu chybu,
aby s tebú ostala sama.“
Gusta
chtěl odpovědět, ale nenašel nic dostatečně jedovatého. Tak
enem mávl rukú a šel dom.
Pak
přišla ta aféra s gatiskama.
V
dědině sa začaly ztrácať ženské spoďáry ze šňór. Napřed
jedny. Potem druhé. Potem celé prádlo. Roby sa křižovaly, chlapi
sa smíli, děcka běhaly po dědině a řvaly, že tu straší
gatiskový duch.
„To
musí býť nejaký zvrhlík,“ povídala jedna tetina u obchoda.
„Lebo
student,“ řekla druhá. „Ti sa fčil učá fšecko možné.“
„Lebo
Gusta,“ utrúsil gdosi.
A
bylo zle.
Slovo
Gusta sa chytlo jak bodlák na nohavicu. Za dva dni už púl dědiny
vědělo, že starý Gusta nechodí za robama proto, lebo jim krade
gatiska a schovává si ich mezi známky.
Gusta
o tem slyšel v hospodě.
Seděl
u kamna, držál púllitr a najednúc sa od vedlejšího stola
ozvalo:
„Gusto,
máš ty gatiska roztříděné podle zemí? Československo zvlášť,
Rakúsko zvlášť a ty s krajkú jako zvláštní emisu?“
Hospoda
vybuchla smíchem.
Gusta
zčervenal tak, že by sa na něm daly smažiť topinky.
„Držte
huby,“ řekl.
„Ale
no tak. My ti to nemáme za zlé. Každý má nejakú záľubu.“
„Držte
huby, lebo nekemu jednu flágnu.“
„Tož
hlavně né do gatí, aby sa ti nepoškodily.“
Gusta
praštil krýglem o stúl, až pivo vystřelilo jak fontána.
„Já
vám ukážu gatiska, vy hovada.“
Stanúl
a šel dom.
Enemže
v člověku, kerého fšeci považujú za blbca, sa občas zvedne
taková zvláštní spravedlnosť. Gusta celú noc nespál.
Převaloval sa na posteli, čučál do stropa a ráno si řeknúl, že
to tak nenechá.
Začal
hlídať.
Sedával
večer u okna, za záclonú, v ruce hrnek kafe, před sebú tmu.
Kočka sa mu motala pod nohama, pec praskala a on čučel ven jak
četník v dúchodě.
Prvý
večer nic, druhý večer nic, třetí večer enem opilý Fojtík
spadnúl do příkopy a nadával, že ho napadla obecní cesta.
Čtvrtý
večer, těsně před púlnocú sa cosi mihlo u súsedova plota.
Gusta
ztuhnúl.
Na
šňóře visely gatě, košule a nejaké ty ženské tajnosti, o
kerých chlap nemá moc mluviť, lebo potom vypadá hlúpě. A u
šňóry stál stín. Hrabal sa v prádle, opatrně, jak by vybíral
hrušky na jarmaku.
„A
mám ťa,“ zašeptal Gusta.
Vyletěl
z chalupy tak rýchlo, až si nevzal ani čepicu. Enem starý kabát
a do ruky poleno, keré stálo u kamen.
„Stoj,
ty potvoro!“ zařval.
Stín
sa leknul a dal sa na útěk.
Gusta
za ním.
Přes
dvorek, kolem hnoja, přes zahradu, k potoku. Gusta funěl jak
lokomotiva, noha mu klúzala, v břuchu ho píchalo, ale v hlavě měl
enem jediné: chytím ho a ukážu celéj dědině, že Gusta není
gatiskový zloděj.
U
lávky přes potok stín uklúzl.
Ozvalo
sa žbluňknutí, potem zaklení a potem ticho.
Gusta
doběhl k vodě a namířil poleno před sebe.
„Vylez,
sviňo.“
Z
vody sa ozval tenký hlas:
„Gusto?“
Gusta
zamrkal.
„Cilko?“
„Pomóž
mně, ogare. Ledová voda mně leze až do duše.“
Ve
vodě pod lávkú seděla Cilka. Sukňa na ní visela jak mokrá
hadra, vlasy připláclé k čelu, v ruce svírala balík prádla a
tvářila sa tak nešťastně, že by sa nad ňú slitoval aj
exekutor po třetí štamprli.
„Ty?“
vyvalíl oči Gusta. „Ty kradeš gatiska?“
„Drž
hubu a vytáhni ňa, lebo tu zmrznu jak žaba v ledňáku.“
Gusta
zahodil poleno, chytil ju za ruky a vytáh ju z potoka. Byla mokrá,
těžká a nadávala tak, že aj měsíc za mrakem zčervenal.
Dovedl
ju k sobě do chalupy. Posadil k vinckovi, přidal trochu fajera,
hodil jí přes ramena deku a postavil vodu na čaj. Cilka sa třásla,
zuby jí cvakaly a z balíka na zemi vytékala voda.
„Tož
mluv,“ řekl Gusta.
„Nemám
čeho.“
„Máš.
Púl dědiny si myslí, že ty gatiska kradu já.“
Cilka
sklopila oči.
„Já
vím.“
„A
nechalas to tak?“
„Nechala.“
„Ty
potforo.“
„Su
potfora,“ řekla ticho.
Gusta
si sedl naproti ní. V kuchyni bylo teplo, na plotně šuměla voda a
z mokrého prádla sa táhla pára jak z hříšnj duše.
„Proč?“
zeptal sa.
Cilka
dlúho mlčala.
Potem
řekla:
„Lebo
su sama.“
Gusta
sa uchechtl.
„Kvúlivá
samotě kradeš gatiska? To je nová nemoc?“
„Nesměj
sa. Chlapi sa v hospodě smíli tobě. Roby sa smíly mně. Každý
deň nejaká narážka. Cilko, ty už si nikoho nenajdeš. Cilko, ty
máš jazyk jak kráva ocas. Cilko, tebja by si nevzal ani vdovec bez
nohy. A tak sem začala robiť blbosť. Napřed enem jedny. Pro
vztek. Potem druhé. Potem sem sa už sama sebe bála.
„A
proč zrovna gatiska?“
„Lebo
visely venku,“ řekla Cilka a poprvé sa pousmíla. „Gdyby tam
visely klobáse, kradla bych klobáse.“
Gusta
na ňu hleděl a najednúc sa mu přestala zdať jak ta ostrá
súsedka, kerá ho dycky píchla slovem pod žebro. Seděla tam
mokrá, zmrzlá, ponížená, ale pořád tvrdá. Jak stará jabloň
po búřce. Omlácená, ale stojí.
„A
co fčil?“ zeptal sa.
„Fčil
ňa zróchaj,“ řekla Cilka.
„Cože?“
„Zróchaj
ňa. Daj mně přes hubu, vyhoď ňa ven, zavolaj dědinu, zrob mně
ostudu. Zaslúžím si to.“
Gusta
mlčál.
Podíval
sa na ňu. Potem na mokrý balík prádla. Potem na svoje známky,
keré ležaly na stole. Celý život sbíral kúsky světa a zatým
svět seděl naproti němu v dece, mokrý, tvrdohlavý a s očima,
keré sa konečně přestaly posmívať.
„Já
ťa zróchám leda tak tú dekú, ať nekašleš,“ řeknul.
Cilka
sa na něho podívala.
„Ty
si blbec, Gusto.“
„To
už v dědině vědíja.“
„Ale
dobrý blbec.“
„To
už věďá málokeří.“
Chvílu
bylo ticho.
Potem
Gusta stanúl, vzal balík ukradeného prádla a hodil ho do starého
kotla u dřeva.
„Co
to robíš?“ lekla sa Cilka.
„Spálíme
to.“
„Zbláznil
si sa?“
„Gdyž
to vrátíme, roby ťa roztrhajú. Gdyž to najdú u tebja, roztrhajú
ťa dvakráť. Gdyž to najdú u mňa, roztrhajú mňa a budú při
tem spokojené, že měly pravdu. Takže sa to spálí. A hotovo.“
„A
co řekneme?“
„Nic.
V dědině sa nic neřekne. Dědina si stejno domyslí aj to, co sa
nestalo.“
Cilka
sa zasmíla. Napřed potichu, potem nahlas. Gusta sa smíl s ňú.
Smíli sa jak dva ľudé, kerým spadnul ze zad pytel hnoja.
Druhý
deň šel Gusta do hospody.
Chlapi
už čekali.
„Tož
co, Gusto? Chytils teho gatiskového krála?“
Gusta
si sedl, objednal pivo a řekl:
„Chytil
sem enem rýmu.“
„A
zloděj?“
„Zloděj
dostal strach.“
„A
gatiska?“
„Ty
sa ztratily z dějin.“
Chlapi
chvílu nechápali, potem sa začali smáť. Gusta sa smál též.
Prvý raz mu jejich smích nevadíl.
Za
týdeň začala Cilka chodit ke Gustovi poklúzať. Napřed enem tak,
aby dědina neřekla. Potem tak, aby dědina řekla. A dědina řekla
všecko -
Že
Cilka Gustu uhnala.
Že
Gusta konečně zmúdřel.
Že
v tem hrály rolu ukradené gatiska.
Že
starý Gusta měl přecaj enem nejaké štěstí.
Na
jaře byla svaďba.
V
hospodě sa pilo, zpívalo a chlapi Gustovi přinesli svatební dar.
Rámeček. V něm nalepená stará poštovní známka a pod ňú
nápis:
První
ženská emise.
Cilka
to viděla, vzala rámeček, pověsila ho doma nad stúl a řekla:
„Toťto
budeš míť na památku, ogaro. Aby sis pamatoval, že né každá
známka přinde poštú. Nekerá ti spadne do potoka a musíš ju
vytáhnúť.“
Gusta
sa poškrabal na hlavě.
„Cilko?“
„No?“
„A
gdybych zas neco pokazíl ..“
„Tož
co?“
„Zrócháš
ňa?“
Cilka
sa usmála.
„Nebój.
Od teho su tvoja roba.“
A
Gusta byl od téj chvíle šťastný jak chlap, kerý sice přišel o
klid, ale konečně měl doma neco živějšího než poštovní
známky.
Zdroj: Internet
💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘💘
