Zdroj: Pavel Klanica
Už rostú
Cyril
z Horní Bečvy chodil na hřiby zásadně brzo ráno. Ne proto, že
by byl ranní ptáča, ale protože po osméj už byl les plný
dúchodcú, hřibařú z města a rúzných dalších škúdců, keří
chodili po jeho rajónu, jak by ho kúpili aj s veverkama.
Teho
rána vyrazil už v pět. Do kapsy dal kudlu, chleba se špekem,
placatku slivovice a igelitku z Lidlu. Košík nebral. Košík nosíja
enem lidi, co chcou vypadať jak hřibaři. Opravdový Valach nacpe
hřiby do čehokoliv, co zrovna najde - do igelitky, do košule, do
čepice lebo v krajním případku aj do nohavíc.
Doma
řekl robce:
„Idu
sa enem projíť.“
Bo
gdyby řekl, že ide na hřiby, šla by s ním. A jak známo, roba v
lesu funguje podobně jak navigaca v kamionu - pořáď cosik hlásí,
každú chvílu chce odbočiť a nakonec člověka zavede úplně
inde, než chtěl.
Cyril
měl svúj flek. Za potokem, pod třema bukama, kúsek od smrku, co
vypadal jak starosta po obecním plesu. Tam rostly hřiby každý
rok. Nikemu to místo neukázal, ani vlastnímu synovi.
„Až
umřu,“ říkával, „tak sa to dovíš.“
Syn
sa ho jednúc zeptal:
„A
jak?“
„Najdeš
mňa tam.“
Cyril
došel na místo, odhrnul kapradí a zústal stáť s otevřenú
hubú.
Před
ním trčál hřibisko.
Nebyl
to obyčajný hřib. To nebyla houba. To byl stavební objekt. Klobúk
měl široký jak kruhový objezd v Rožnově a nohu tlustú jak slúp
vysokého napěťá. Gdyby na něho negdo namaloval číslo popisné,
moh sa tam přihlásiť k trvalému pobytu.
Cyril
si sundal čepicu.
„Ježíšmarjá
..“
Pak
sa rozhlédl, estli ho negdo nevidí. Bo první myšlenka každého
poctivého hřibařa není, jak hřib utrhnúť, ale jak zabrániť
ostatním, aby zjistili, kde róstl.
Obešel
ho ze fšeckých stran. Zkusil s ním zakývať. Hřib sa ani nehnúl.
Vytáh
kudlu a začal řezať. Po deseti minutách zjistíl, že jeho kudla,
kerá bez problémú zvládala špek, klobásu aj vánočního kapra,
je proti temu hřibu enem taková lesní manikúra.
Napil
sa slivovice a pustil sa do práce znova.
Po
hodině měl uřezaný asi centimetr.
„Ty
sviňo,“ pravil hřibu uznale.
Nakonec
utíkal domú pro sekyru, pilu, rýč a táčky. Ženě tvrdil, že v
lese spadnúl strom přes cestu.
„A
proč bereš táčky?“ zeptala sa.
„Bo
je těžký.“
„Ten
strom?“
„Ne.
Ta cesta.“
Žena
na něho chvílu hleděla, ale byla na Cyrila zvyklá. Za třicet
rokú manželství už věděla, že nekeré otázky člověku
nepřinesú odpověď, enem další starosti.
Cyril
sa vrátil k hřibu a začala těžba.
Nejdřív
obkopal nohu. Pak ju nařezal pilú. Nakonec použil sekyru a několik
výrazú, keré by v kostele zpúsobily samovolné zhasnutí svíček.
Když
hřib konečně povolil, Cyril ho chytil do náruče. Enomže hřib
byl těžší, než čekal. Přepadnúl s ním dozadu, zmizel pod
klobúkem a chvílu z lesa trčaly enem jeho gumáky.
Po
další dávce slivovice sa mu podařilo hřib postaviť na táčky.
Táčky sa okamžitě zlomily.
Tak
ho táh po zemi.
Cestou
potkal Jožina, kerý šel zrovna na dřevo.
„Co
to vlečeš?“ zeptal sa Jožin.
Cyril
stál před hřibem, aby ho zakryl tělem.
„Nic.“
„Za
tebú je hřib jak autobus.“
„To
není hřib.“
„A
co to je?“
Cyril
přemýšlal.
„Pařez.“
„Pařez
má klobúk?“
„To
je nový druh.“
Jožin
vytáh mobil.
„Počkaj,
vyfotím si to.“
V
tu chvílu Cyril pochopil, že je konec. Fotka bude do pěti minut na
Facebooku, do deseti minut ve všeckých valašských skupinách a do
oběda přijedú televizní štáby, botanici, ochránci přírody a
nejací ľudé z Prahy, keří hřib prohlásá za evropsky významnú
lokalitu.
„Nefotit!“
zařval Cyril. „Eště není očištěný!“
Bylo
pozdě.
Jožin
zveřejnil snímek s textem:
UŽ
ROSTOU! Horní Bečva, přesné místo neprozradím.
Do
hodiny byly lesy kolem Bečvy plné lidí. Přijely rodiny s dětmi,
dúchodci s holama, hřibaři s GPS a jeden podnikatel s dodávkú,
dvúma motorovýma pilama a cedulú - VÝKUP HUB.
Cyril
mezitým dotáh hřib domú.
Žena
vyšla před chalupu, založila ruky a dívala sa naňho.
„To
je ten spadlý strom?“
„Ne.“
„Tak
cesta?“
„Nedělaj
ze mňa vola. To je hřib.“
„A
co s tým chceš dělat?“
Cyril
si otřel čelo.
„Smaženicu.“
Žena
obešla hřib, kopla do nohy a zavrtěla hlavú.
„Na
to nemáme pánvicu.“
Nakonec
museli klobúk rozřezat motorovú pilú. Polovicu usušili na střeše
stodoly, čtvrtinu naložili do pětilitrových sklenic a ze zbytka
udělala Cyrilova žena smaženicu v kotli na zabijačku.
Najedla
sa celá dědina.
Jožin
si dal třikrát, starosta čtyřikrát a Cyril seděl u kotla, pil
slivovicu a každému vysvětloval, že takových hřibú tam bylo
nejmeň deset.
„A
gde?“ ptali sa všeci.
Cyril
sa zasmíl.
„To
vám neřeknu.“
Od
té doby choďá ludé po lesách kolem Horní Bečvy a hledajú
další hřiby obry. Nenašli zatým ani jeden. Enem staré zloméné
táčky, kus pilového řeťaza a místo v zemi velké jak základová
deska rodinného domu.
Cyril
už na hřiby nechodí.
Tvrdí,
že letos nerostú.
Ale
každé ráno sedí před chalupú, dívá sa směrem k lesu a hlídá,
estli sa tam náhodú negdo nemotá.
Bo
správný houbař vám může ukázat svoju robu, výplatní pásku,
jizvu po operaci aj heslo k internetovému bankovnictví.
Ale
svůj flek?
To
rači pojde.
Zdroj: Pavel Klanica
🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄
