🍇Na září

 Tak jako každý rok i letos jsem použila kalendář 

s obrázky Kamily Skopové.

Letos má název:

"Ten se denně raduje, kdo si hobby pěstuje"

Zdroj: Kalendář Kamily Skopové

🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇

🐸Nezvaný host ...

Do skleníku jsem si nasela salát na zimu.

Krásně vzešel a rostl před očima. 

Už jsem se těšila až bude větší a rozesadím ho.

Pak jsem si všimla, že ho nějak ubývá.

Na slimáka to nevypadalo, ale přesto jsem nasypala modré granule. 

Připadalo mi, jako by něco malého v salátu šlapalo.

Ale co?

Zalívala jsem a najednou něco hoplo ...

Malinká žabička, znám se s ní, potkáváme se vzadu u potoka.

Párkrát jsem ji viděla u kompostu.

Vždycky když jsem ji uviděla měla jsem z ní radost.

Ale potkat ji ve skleníku ...?

Malý Skokánek mi ochotně zapózoval, asi proto, že mě poznal.

Chtěla jsem ho chytit a dát ze skleníku ven,

ale byl pořád rychlejší než já.

Konví jsem kropila 

a žabička před proudem vody utíkala směrem k východu.

U dveří na mě udělala dlouhý nos 

a hup zpět mezi papriky, už jsem ji nenašla.

Druhý den jsem šla, jako každý večer o půl sedmé omrknou zahradu a skleník.

A ejhle, chycená při činu, právě se ládovala mladým salátkem.

Že by ona byla ten vetřelec, mě nenapadlo, 

myslela jsem si, že se živí drobným hmyzem.

Byla asi překvapená jako já, seděla a čekala, co bude.

Jemně jsem ji naznačila, kde jsou dveře.

Pochopila, vyskočila ven ...

Zůstala sedět v jahodách, co jsou okolo skleníku

 a sledovala co bude. 

Bylo mi ji líto, že jsem ji nedopřála mladý salátek.

Tak jsem ji dovolila, ať si žere jahody, těch je tam dost.

Jednu jsem ji hodila na usmířenou.

Doufám, že na mě nezanevře a zase se na zahradě potkáme,

nerada bych o její kamarádství přišla,

když už přežila to horké a suché léto.

Dnes jsem se mnohým asi moc nezavděčila,

 žáby každý nemusí, ale slíbila jsem ji, že o ní aspoň napíšu,

 když už jsem ji nedovolila ten salátek.

Jak jsem se vracela zpět domů,

před domem ještě svítilo večerní sluníčko,

tak jedna fuchsiová večerní.

Krásný den

a děkuju, že jste u článku vydrželi až do konce.

🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸🐸

🌼Některá ...

... rána už jsou hodně studená

V pondělí bylo jenom 7°C, 

to už se moc dobře nešpacíruje ve studené rose.

Taky těch stínů je čím dál víc.

Někdy se zase sluníčko nemůže vyklubat z ranního oparu.

Když se mu to podaří,

 bývá z toho krásný den s modrou oblohou.

Taky už se na obloze objevuje víc bílých mráčků.

Co by jsme za ně dali v těch vedrech, 

kdyby na chvíli zakryly sluneční paprsky.

Sem tam se přežene černý mrak, 

ale jenom udělá bububu a je pryč.

Jedna Krásenka se vzpamatovala ze sucha a znovu vykvetla.

Hledík se taky vzbudil.

Mochyně křovitá už je na třetím místě a zdá se,

že tady by ji to mohlo vyhovovat. 

Je u vchodu na místě kde jsme měli vrbu.

Gazánie v květináči pořád kvetou

i když už ne tak moc, jako přes prázdniny.

Potřebují sluníčko a toho je nějak míň.

Balzamíny byly celé prázdniny bídné, 

teď nastal jejich čas, takové počasí jím vyhovuje.

Klidný a pohodový středeční den.

Děkuju za váš čas, co jste strávili u mě na blogu.

🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼🌼

🍽️Okénko do kuchyně 595.

Polívku si uvaříme kuřecí s těstovinovou rýži.

Plněný bramborák se zeleninovou oblohou.

Jedli jsme v pergole, pošmákla si i kamarádka.

Taková rychlovka Segetínský guláš s knedlíkem.

Sekaná, bramb.kaše, rajčatový salát.

Závitek z kuřecího masa, těstoviny, rajčatový salát.

Vepřový plátek na rajčatech a paprikách s rýži 

a rajčatovým salátem.

Jogurtový koláč se švestkami a tvarohem.

Děkuju, že jste nahlédli do mého kuchyňského okénka.

Všem návštěvám přeju klidný a pohodový den.

🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️

😄Trocha valaštiny posedmé ...

 ,,Slivovica je najlepší stará a domácí, 

robka je najlepší mladá a cizí."

Tak pravil strýc Metúd, ogar z tých starých časů, gdy chlapi eště nosili klobúk do hospody, fajku v hubě a rozum v kapse od vesty, ale vytáhli ho obyčajno až tehdy, gdy už bylo pozdě. Seděl u stola, před sebú štamprlu, vedle sebe tetinu a v očách měl takový ten lesk chlapa, kerý ví, že říká blbosť, ale říká ju tak pěkně, že by byla škoda ju nevypustiť mezi ľudí.

„Slivovica je najlepší stará a domácí,“ zahlásil, „robka mladá a cizí.“

Tetina ani nezvedla hlavu od krájaní cibule.

,,A chlap,“ pravila, „je najlepší hluchý, chromý a pojištěný.“

Tým byla celá valašská filozofie manželství vyřízená dřív, než sa doléla druhá štamprla.

Na Valašsku sa totiž nikdy moc nevysvětlovalo. Tady sa věci řekly větú, koply botú pod stůl a nechaly sa ležať. Gdo pochopil, pochopil. Gdo nepochopil, dostal později lopatú mezi oči, životem, robkú nebo vlastní blbosťú.

Takových přísloví bývala plné každá chalúpka.

Visely ve vzduchu jak špek v komíně. Nepsaly sa do knih, bo na to nebyl čas. Ľudé měli krávy, děcka, pole, kadibudku, dřevo nařezané enem z půlky a život tak obyčajně těžký, že filozofovať mohli akorát při štamprli lebo u zabijačky.

„Gdo sa bojí, sere v síni,“ říkávali moja stařenka.

A to nebyla žádná moderna motivačního řečníka, kerý si v Praze koupí mikrofón, bílú košelu a začne ľuďom vysvětlovať, jak vystúpiť z komfortní zóny. To bylo tvrdé valašské konstatování. Dřív sa chodilo na záchod ven. Do kadibudky. V zimě tam mrzla prdel, v létě tam létaly muchy jak německé stíhačky nad Polskem a v noci tam číhalo všecko, co si dětská hlava dokázala vymysleť.

A gdyž sa někdo bál íť ven, dopadlo to podle pořekadla.

Žádná psychologia. Žádný seminář odvahy. Žádný osobní kouč.

Enem síň, smrad a haňba.

Další velká pravda zněla: „Do nabitej flinty nigdy nefúkaj.“

To je věta, kerá by sa měla tesať nad každú hospodu, úřad, svaďbu, Facebook a manželskú ložnicu. Bo člověk má celý život tendencu fúkať tam, gde už dávno číhá výbuch.

Chlap příde dom pozdě, voní po pivu, tlačence a cizím parfému, robka stojí v kuchyni jak svatá Apokalypsa, v ruce váleček a v očách má tolik spravedlnosti, že by s tým šlo osvobodit tři okresy. A on místo toho, aby byl ticho, zrobí životní chybu.

„Co zas je?“

To je přesně to fúknutí do nabitej flinty.

Druhá facka přicházá skoro dřívěj, než si stihne vyzúť boty.

Strýc Metúd to věděl. Proto chodil domů z hospody oblúkem přes kolňu, aj gdyž chalupa mělo dveře rovno z cesty. Říkával, že kolňa je taková chlapská předsíň k pokání. Chlap tam chvíľu postojí, srovná dech, přepočítá promile, opráší klobúk, vymyslí výmluvu a zjistí, že výmluva je tak blbá, že bude lepší mlčať.

Tím sa vyhnul mnohým ranám. Ne všeckým, ale mnohým.

Pak tu bylo přísloví: „Běda domu, gde porúčá kráva volu.“

To dneskaj člověk mosí říkať opatrně, bo svět sa změnil. Dřív by sa chlapi v hospodě zasmáli, roby by protočily očiska a večer by jim stejně porúčaly tak, že by aj generál od Dukly záviděl.

Dneska by sa na to mohlo svolať zasedání komise pro rovnosť dobytka v domácím prostoru.

Ale pravda je taká, že v každém baráku porúčá ten, kdo má v ruce realitu.

Chlop može porúčať u stola, ale gdyž neví, gde sú čisté trenky, jak sa zapíná pračka a keré děcko chodí do keré třídy, je jeho velení čisto slavnostní. Asi jak prezident při otvírání kravína.

Na Valašsku to bylo vždycky jednoduché. Chlap si mohl mysleť, že je hlava rodiny. Robka byla krk. A krk otočí hlavú, kam chce.

Strýc Metúd to pochopil až po třiceti rokách manželství.

„Já doma rozhoduju o velkých věcách,“ říkával. „O válce, míru, Americe, Rusku, papežovi a ceně prasat.“

„A tetina?“

„Ta rozhoduje o maličkosťách.“

„O čem?“

„Gde budeme bývať, co budeme jesť, za co utratíme peníze, kdy mám držať hubu a kdy mám íť posekať trávu.“

To byla rovnováha. Valašské NATO v kuchyni.

A pak tu bylo krásné: „Jak věříš, tak ostane.“

To je takové přísloví, keré nevypadá na první pohled nebezpečně. Žádné sraní v síni, žádná flinta, žádná kráva s volem. Enem tichá věta, co si sedne vedla člověka a čučí mu do taléřa.

Jak věříš, tak ostane.

Gdyž věříš, že z tebja nic nebude, obyčajno z tebja nic nebude. Gdyž věříš, že fšecko pokazíš, pokazíš aj to, co by sa pokazilo samo až zítra.

Gdyž věříš, že ťa robka zabije, přídeš dom tak posratý strachy, že ju tým nasereš eště víc.

A gdyž věříš, že slivovica léčí fšecko, potom ťa jedného rána bude léčiť kýbel, studená voda a vlastní svědomí.

Strýc Metúd věřil ve tři věci: domácí slivovicu, uzenú slaninu a to, že každá robka sa časem ukludní, gdyž ju necháš vymluviť.

Tetina tvrdila, že první dvě věci sú pravda, třetí je nebezpečná pověra.

„Robka sa neukludní tým, že ju necháš vymluviť,“ říkala. „Robka sa ukludní, gdyž chlap pochopí, že měla pravdu už před třema hodinama.“

A měla recht.

Bo chlapi sú tvorové zvláštní. Dokážú opraviť traktor, postaviť plot, poraziť prasa, vypiť půl litra slivovice, jeť s kamionem přes půl Evropy, ale gdyž jim roba řekne: „Vynes koš,“ dívajú sa na ňu, jak gdyby jim právě zadala výpočet dráhy komety.

Tady někde vznikla ta největší valašská moudrosť.

Slivovica stará a domácí.

Robka mladá a cizí.

Ale pravda, kerú strýc Metúd nikdy neříkal nahlas, bo měl aj pud sebezáchovy, byla trochu inčí. Slibovica može byť stará a domácí, protože čím delej stojí, tým víc má síly, paměti a charakteru.

Robka, gdyž je domácí a stará s tebú, není cizí. Už ví, jak chrápeš, jak lžeš, jak sa bojíš doktora, jak tajno ujídáš tlačenku o púlnoci, jak děláš machra před chlapama a jak potem sedíš v kuchyni jak zmoklý pes, gdyž ti život dá přes držku.

A přesto ti ráno postaví kafe.

To je vjacej než mladá a cizí.

To je domácí štamprla v lidské podobě.

Enem sa to chlapovi blbě přiznává u stola, gdy chce vypadať jak kohút na hnojišti.

Strýc Metúd to jednúc málem řeknúl.

Bylo po zabijačce, venku mrzlo, v kamnech praskalo dřevo, na stole ležely itrnice, podhrdek, chleba a sůl. Tetina mu doléla prdelačku, položila před něho lžícu a utrúsila:

„Jez, Metúde. Zas vypadáš jak vyplašený valach před veterinú.“

Metúd sa na ňu podíval. Dlúho. Tak nejak měkko. Jak chlap, kerý už ví, že život není hospodská hláška, ale robka, co mu třicet roků prala košile, snášala kecy, pindy a nenechala ho zmrznúť ve vlastních blbosťách.

A potem řekl:

„Víš, stará..“

Tetina zvedla obočí.

„Co zas?“

Metúd polkl.

„Nic. Ta slivovica je dobrá.“

A bylo po romantice.

Ale tetina sa usmála. Bo roby rozumijú aj větám, keré chlap nedokáže vysloviť. Negdy dokonce hlavně tým.

Takže gdyž dneska někdo řekne:

„Slivovica je najlepší stará a domácí, robka mladá a cizí,“

je dobré sa zasmíť, doléť štamprlu a dodaťtejto druhú půlku valaské pravdy:

„A chlap je najlepší, gdyž drží hubu, nosí dřevo a nezapomene, gdo mu doma zachraňuje život.“

Bo do nabitej flinty sa nefúká.

Gdo sa bojí, sere v síni.

Gde porúčá kráva volu, tam aspoň negdo ví, co sa má dělať.

A jak věříš, tak ostane.

Já věřím, že dobrá slivovica mosí byť stará, domácí a poctivá.

A dobrá robka?

Ta može byť třeba aj ze Zlína.

Hlavně gdyž má dosť fištróna na to, aby chlapa nechala chvíľu mluviť a dosť síly na to, aby ho potem poslala pro dřevo ...

Zdroj: FB Pavel Klanica

😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄

💖Z Kožuškova

Jonáškovi se nechce vstávat, 

kolikrát spí i do deseti hodin.

V noci se někde toulal a teď se mu z postele nechce.

On ví, že za chvíli už barel s vodou pod oknem nebude

 a on se do okna nedostane, 

bude zase spát s Cvalíčkem v kuchyni v křesle, 

pokud nezmešká večerku ...

Sousedovic pejskovi Tomimu jsem nesla něco na zub,

zrovna si povídali s Bětuškou.

S našimi kožušky si rozumí, jsou s Cvalíčkem stejně staří 12 let.

Takže už vlastně senioři a je to na nich i vidět.

Bětuška hned za tepla musela Jonáškovi vyslepičit,

 co si s Tomim povídali.

"Počkej Cvali, víš co říkal Tomi Bětce?"

Pěkně zatepla všechno vyzvonit, jak Kelišky.

Cvalíčka drby nezajímají, 

ale Jonáška vyslechne i když už to od Tomiho všechno dávno ví, 

ale nebude Jonáškovi kazit radost.

Je třeba pohlídat zahrádku i když tu už moc k hlídání nic není.

Sluníčko zašlo, Jonášek usnul mezi kytkami a s žábou v zádech.

Bětuška přemýšlí, že by vzala hadici a spícího Jonyho postříkala,

ale naštěstí neví, jak na to.

Když jsem dělala ostružinovou marmeládu,

Cvalíček mi zase pomáhal, co mu síly stačily.

Byl z toho pomáhání hodně  unavený, 

takže umýt a jde se spát.

Mějte všichni pohodovou neděli

a děkujeme, že jste se na nás přišli podívat.

💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖