,,Gdo
sa bojí, sere v síni"
Tož
pro ty, co nevíja, odkáď sa vzalo toťto staré pořekadlo, rád
vysvětlím, lebo dnešní člověk už má záchod v baráku, světlo
nad hlavú, voňavý papír a negdy aj topení pod řiťú. Dřív to
bylo inčí dobrodružství.
Na
malú aj velkú sa chodilo ven, do kadibudky. A kadibudka, to nebyla
žádná moderna s kachličkama. To byla dřevěná búda, co byla v
létě cítiť po životě, v zimě po smrti. Uvnitř ďúra, pod ňú
tma, okolo pavučiny a dětská fantazia pracovala vjacej než státní
úředník před dovolenú. Děcka seděly, držaly sa prkénka a
čekaly, co z té černé hlubiny pod nima vyskočí. Čert, had,
myš, utopený strýc, lebo aspoň kura s psychickú poruchú.
Eště
horší bylo, když byl suchý záchod páru metrú od baráka. Třeba
až u kurníka mezi slépkama. To už nebylo enem vykonání potřeby,
to byla noční túra. Člověk šel s lucernú jak haviř do dola,
za ním šustily keře, nad ním húkala sova a v kurníku sa pohnula
slepka, kerá vypadala, že má spojení přímo s peklem.
U
nás sa zas vyprávjalo o jednom ogarovi od súseda, kerého poslali
večer před spaním do kadibudky za stodolú. Venku fučalo, vrata
vrzaly a měsíček nad hnojem svítil enem tolik, aby člověk viděl
fšecko, čeho sa može báť.
Ogar
došel ke kadibudce, otevřel dvérca a ftedy sa ze střechy sesypal
sněh a cosik černého mu proletělo kolem hlavy. Najspěš kocúr.
Enemže on už v tu chvílu viděl čerta, smrtku aj fšecky
nebožtíky ze hřbitova dohromady.
Letěl
zpátky k baráku, gatě v jedné ruce, druhú držál řiťu a řval,
že tam gdosik je. Tata ho chtěl poslať zpátky, ale maměnka
pravila, ať děcko nechá, že do rána vydrží.
Nevydržalo.
Za chvílu sa ze síně ozvalo enem tiché:
„Óh,
maměnko ..“ a bylo hotové.
Ráno
sa to zamétlo, vydrhlo a život šel dál. Ogar dostál páru facek,
kocúr mléko a rodina skazku, kerá sa vytahovala ešče za dvacet
rokú při každé návštěvě.
A
gdo neměl odvahu jak ten ogara, ten to chťačky nechťačky zrobil
už v síni.
Dneskaj
sa temu smějeme, ale dříve síň nebyla žádná naleštěná
chodba s botníkem z Ikey. Síň mohla byť kus baráku, kuchyň,
průchozí místnost, fšecko dohromady. Dřív ludé nebývali tak,
že každý měl svůj pokoj, kúpelku, sprcháč a záchod s
bidenem. Moja stařenka žila ze staříkem, dvuma děckama, svojú
maměnkú aj s tatú v jednéj místnosti a k temu měli akorát
malučkú kuchyňku. Tam sa spalo, jedlo, hádalo, modlilo, rodilo aj
marodilo. Súkromí bylo toľ, koľ sa vešlo pod peřinu.
Tedy
byli ľudé ináč tolerantní. Jednak moseli, jednak neměli gde
utécť. Když negdo prdnúl, tož sa nepsaly statusy na internet,
ale otevřelo sa okno. Gdyž negdo chrápal, otočíl sa na druhý
bok. A gdyž sa děcko bálo íť do kadibudky, tož sa vědělo, že
z něho jednúc třeba vyroste statečný člověk, ale dneskaj večer
z něho vyróstl akurát malý posera.
A
proto sa u nás ešče dneskaj praví: Gdo sa bojí, sere v síni.
A
já bych k temu dodal enem tolik:
Dneskaj
sa nebojíme kadibudky. Dneskaj sa bojíme vybitých batérek v
mobilu lebo teho, že v nedělu nebude otevřený Kaufland. Tož ale
to pořekadlo platí furt.
Enem
ta síň sa přestěhovala do komentářú na fb.
Zdroj: Internet
🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂
1.jpeg)
