Nedávno mi jeden návštěvník blogu napsal,
že by ocenil víc Valaštiny.
Tak uvidíme, zda to ocení i ostatní návštěvníci mého blogu.
Zdroj: Pavel Klanica FB
... aneb
aj gdyž trnka pochopila,
že povidla sú málo.
Dneskaj
si kdekdo myslí, že Valach sa narodil tak, že mu porodní bába
jednu vlepila po řiti, on zařval „tož naléj!“ a v ruce už
držal štamprlu.
Není
to pravda.
Valach
sa sice rodí tvrdý, podezřívavý a od přírody vybavený
schopnosťú poznať špatnú slivovicu aj přes zavřenú flašu,
ale skořej to s tým pitím nebylo také horké. Trnky sa hlavně
sušily, vařily, cpaly do koláčů, dělaly sa z nich povidla a
negdo z pecek lisoval aj olej. Švestka domácí, po našém trnka,
byla taková valašská oliva. Enem místo mořa měla kopce a místo
olivového hája sad, gde sa člověk musel skloniť, zvednúť koš
a enem dúfať, že sa mu v zádoch neozve takové to tiché „křup“,
po kerém už člověk celý podzim chodí jak starý pant od vrat.
Na
Valašsku sa trnkám dařilo odjakživa. Hlína, svahy, počasí,
tvrdohlaví ľudé a Boží úmysel sa tam potkaly tak šikovně, že
strom pochopil: tady mosím rodiť, bo gdyž nebudu, strýc mňa
omlátí pohledem.
Ve
Vizovicách byla vrchnostenská palírna už dávno, eště gdyž sa
víc pálilo z pivního kvasu než s trnek. Ale potom negdo uviděl
trnky, uviděl kotel, uviděl život, kerý je těžký, daně,
robku, dluhy, počasí a úřady a řekl si:
„Z
teho by mohlo byť neco, co člověku aspoň na chvíľu vysvětlí
svět.“
A
tak začal úsvit slivovice.
Napřed
opatrno. Pak vjac. A na začátku devatenáctého stoleťá už trnka
věděla, že její osud není skončiť enem v povidlách na frgále.
To je pěkný konec, o tym žádná. Ale trnka má v sobě větší
ambice. Trnka nechce enem sladiť hubu. Trnka chce člověku otevříť
dušu, rozvázať jazyk, vyčistiť ránu, zachrániť zabijačku,
uplatiť súseda, zahřáť pohřeb a v krajním případě způsobiť,
že strýc Metúd začne zpívat valašskú hymnu - My zme Valaši...
pospátky.
Poddaní
si kdysi sami pálit nesměli. To byla doba, gdy panstvo vědělo, že
ľud má pracovať, mlčať a slivovicu kupovať od vrchnosti. Enemže
Valach není tvor, kerý by dlúho snášal stav, gdy trnka visí na
stromě a kotel stojí zbytečně chladný.
Tak
příšel rok 1835, císařský patent a Valaši konečně mohli
páliť daněprostú kořalku do jedného vědra.
Jedno
vědro mělo šestapadesát litrů.
To
mosel byť krásný zákon.
Dneskaj
gdyž úřad dovolí člověku šestapadesát litrů čehokoliv, bývá
to obyčajno odpadní voda, povolené množství nervú na měsíc,
lebo formulář v pěti kopiách. Tedy to byla kořalka. Člověk
skoro chápe, proč sa o starém mocnářství negde eště mluví s
nostalgiú.
Hospodářské
spolky a inteligence potom začaly lidem vysvětlovať, že dělať
povidla je málo výnosné a že by bylo lepší věnovat sa výrobě
slivovice. To je krásný okamžik českých dějin: inteligence
konečně poradila rolníkovi neco, co dávalo smysl.
Od
té doby sa věci daly do pohybu.
Pravá
valašská slivovica nemá byť žádná prúmyslová voděnka, kerú
by člověk mohl zaměnit s technickú slzú úředníka. To, co má
čtyřicet procent, može byť dobré akorát tak do bonboniéry pro
tetinu z Brna. Valašská slivovica má mívať kolem dvaapadesáti.
Ne proto, že by Valach byl alkoholik, ale proto, že pod
pětačtyřicet procent už člověk v hubě cítí vodu.
A
vodu máme v potoku.
Slivovica
mosí byť čirá, voňavá, tvrdá a při nalití mosí prsténkovať.
To sú ty drobné pramínky po skle, keré znalec pozoruje s tvářú
filozofa. V takú chvíľu sa z obyčajného chlapa stává odborník,
chemik, básník, degustátor aj farář pohanského obřadu. Drží
štamprlu proti světlu, zamhúří oko a praví:
„Tož,
to má nohy.“
Nohy
má potem aj on, ale negdy trochu každú jinde.
Základ
je dobrý kvas. Trnky mosá dozráť, spadnúť, posbírať sa,
nechat sa prokvasiť a potem přinde kotel. Pálení není práca.
Pálení je svátek. Je tam oheň, pára, voda, železo, voňa,
čekání a chlapi, kerým sa na chvíľu zdá, že rozumijú
alchymii, životu, politice aj robám.
Nerozumijú.
Ale
při pálení jim to nigdo neříká, bo by sa pokazila atmosféra.
Spisovatel
Josef Holcman pěkno napsal, že slivovica patří k hospodářskému
roku jak zemňáky lebo obilí, bo je výsledkem lidské práce.
A
měl pravdu.
Člověk
celý rok stříhá stromy, seče travsko, sbírá trnky, hlídá
kvas a v hlavě má pořád tu ledovú čirosť. Tu sílu ohňa. Tu
krásu kotárú.
A
též tu praktickú myšlenku, že gdyž bude zima, bolesť v krku,
svaďba, pohřeb, návščeva z úřadu, lebo ogar s rozbitým
srdcem, dobrá flaša fšecko aspoň na chvíľu srovná do lajny.
Na
Valašsku má slivovica magickú moc.
Je
to platidlo, dar, lék, omluva, poděkování, argument, úplatek,
otvírák dveří a negdy aj poslední slovo v debatě.
Gdyž
člověk příde s prázdnýma rukama, je host.
Gdyž
příde s flašú, je příbuzný.
Gdyž
příde s dobrú flašú, može byť aj z Prahy a na chvíľu mu to
odpustíme.
Za
války byla slivovica tvrdší měna než peníze. Litr stál na
černém trhu aj patnáct set korun. To už nebyla kořalka, to byl
investiční nástroj. Kronikáři psali, že pálenka ne enem hřála,
ale aj šatila. Za slivovicu sa dal sehnať kabát, boty, maso,
kuřivo, tuk, možná aj svědomí, gdyž ho měl negdo volné.
Obchodníci
sa tehdy na člověka s penězma dívali skoro pohrdavě:
„Co
si to dovoluješ? Peníze? A kde máš flašu?“
Dokonce
aj gestapo sa dalo negdy slivovicú obměkčit. To dokazuje, že
ideologie može byť tvrdá, ale žaludek má aj esesák lidský.
Třetinu legálně vypálené slivovice si bral wehrmacht. To je
pěkný dúkaz, že války sa nevedú enem o území, uhlí a ropu,
ale aj o demižón.
A
pak přišli komunisti.
Ti
si mysleli, že dokážú řídit fšecko. Prasata, obilí, uhlí,
ľudí, myšlenky, básníky, hospody aj pálenice. Enemže slivovica
je fenomén, kerý sa nedá znárodniť. Ona si teče, kge chce. Přes
paragrafy, přes sklepy, přes známosti, přes ďuravé protokoly a
hlavně přes hrdlo.
Trestní
zákon pamatoval na ilegální pálení. Paragrafy byly napsané
pěkně, přísně a tak, aby z nich šel strach. Enemže paragraf má
jednu slabinu. Nepije.
Ale
súdca pije.
A
gdyž měl roku 1974 súdiť starého ogara za černé pálení a
obžalovaný pravil, že trnek bylo moc a přeca ich nevyhodí,
nastala v súdní síni ta pravá valašská spravedlnosť. Předseda
senátu, znalý věci, lidu aj obsahu štamprle, rozhodl asi v duchu:
„Tolik
trnek na dědině a nemoct si napáli slivovicu? To by nebyl
socialismus. To by bylo barbarství.“
A
gdyž potom chtěl nechat zapsať, že obžalovaný má soudu přinésť
vzorek, uvědomil si, že aj súdní protokol má svoje meze.
Ještě
krásnější byl případ z Valašskokloboucka. Veřejná bezpečnosť
zadržala chlapa s mobilní pálenicú ve Volze. To už samo o sobě
ukazuje technickú vynalézavosť našeho ľudu. Dneskaj by na to
byly evropské dotace, startup, ekologický certifikát a prezentace
v angličtině: Mobile Plum Spirit Solution for Rural Resilience.
Tedy
mu zabavili auto aj šedesát litrů slivovice.
Náčelník
volal nadřízeným do Gottwaldova:
„Přijeďte
pro ten konfiskát hneď, já nemožu chlapy udržať!“
To
je věta, kerá by měla byť vytesaná na každéj policejní
akademii. Bo hlídat zabavenú slivovicu na Valašsku je asi jak
postavit kozu za búdu skladu se zelím.
U
súda bylo třeba dodať vzorek zabavené slivovice. Po nekolika
urgencách přišla odpověď, že při nezbytné manipulaci s
demižóny došlo nešťastnú náhodú k jejímu úplnému vylétí.
Čest
práci.
To
„vylétí“ moselo probíhat dlúho, po malých dávkách, s
chlebem, cibulú a politickým vědomím. Možná aj za zpěvu. A
určitě s hlubokým smutkem nad vzniklú škodú.
Největší
ukázka valašského ducha ale přišla v padesátých rokách. Súd
rozhodl veřejně vyléť devadesát litrú zabavené slivovice do
záchoda na národním výboře. To už nebyl trest. To byl útok na
civilizaci.
Místní
funkcionáři byli sice komunisti, ale nebyli blbí.
A
hlavně byli Valaši.
Svolali
neformální radu a rozhodli, že v budově rychlo vybudujú
splachovací záchod. Odpadní trubky samozřejmě nevedly do kanála,
ale do sklepa, gde už čekaly nádoby. Papaláši navrchu sledovali
revoluční likvidacu černéj pálenky, zatímco dole slivovica
pokračovala v třídním boji správným směrem.
Tak
slivovica porazila aj komunismus.
Ne
naráz, ale po kapkách.
To
fšecko ukazuje jednu věc: gdyž ide o slivovicu, paragrafy majú
stát stranú, úředník má držať hubu a trnka má dostať šancu
naplniť svúj historický úkol.
Samozřejmě,
slivovica má aj léčivé účinky. To ví každý. Léčí sračku,
břuchabol, nafúkané v čuni, depku, bebí a gdyž je dávka dobře
zvolená aj ostaní hajzle, co sa vás pokúšajú zlomiť.
Enem
sa mosí dávať pozor, bo gdyž dávka přesáhne jednu flašu na
jedného Valacha, slivovica už neobsahuje mazadlo, ale pravdu.
A
pravda, jak známo, bývá nebezpečná hlavně po třetí štamprli.
Moja
stařenka říkávala, že štamprla ráno je medicína, štamprla
večer je prevenca a štamprla mezi tým je společenská povinnosť.
Děcka to slyšať nemjaly, ale slyšely. Na Valašsku sa před
děckama tajilo všecko, enem ne to, co sa řvalo v kuchyni.
Jednúc
učitelka v Karlovicách zadala děckám úkol, aby donesly příběh
s morálním ponaučením. Jedna cérka povídala o vajcách, druhá
o kuřatách, všecko pěkné, školní, nevinné. A potem příšel
Pepan.
Pepan
pravil, že jeho strýc Jožin slúžil s paragánama v Kosovu,
vrtulník mu sestřelili a on měl při sobě enem kulomet, mačetu a
flašu slivovice. Aby sa flaša nerozbila, vypil ju eště před
dopadem. Pak přistál mezi povstalcama a rozdal spravedlnosť tak
dúkladno, že by sa za to nemusel styděť ani okresní výbor po
žňách.
Učitelka
zbledla a ptala sa:
„Pepane
a jaké z toho plyne ponaučení?“
Pepan
pravil:
„Neser
strýca Jožina, gdyž vypije flašu slivovice.“
A
to je, přátelé, pedagogika praxe.
Na
Valašsku sa moudrosť nikdy moc nebalila do hedvábného papíra.
Řekla sa tak, aby bolela, zasmála a ostala v hlavě. Proto moh
strýc Metúd jednúc u stola zahlásit:
„Slivovica
je najlepší stará a domácí, robka mladá a cizí.“
Tetina
krájala cibulu a ani nezvedla hlavu.
„A
chlap,“ pravila, „je najlepší hluchý, chromý a pojištěný.“
Tým
byla celá filozofia pohlaví vyřízená přesněj než na jakékoliv
konferenci v Praze, gde by k tomu potřebovali tři panely,
moderátorku, dotaci a závěrečnú zprávu o inkluzivním vztahu k
tradičním destilátům.
Pravda
je taková, že slivovica može byť stará a domácí, bo čím
delej stojí, tým větší má charakter. Robka, gdyž s chlapem
vydrží třicet rokú, už též není cizí. Ví, jak chrápe, jak
lže, jak sa bojí dochtora, jak tajně užírá tlačenku a jak dělá
před chlapama kohúta a potem sedí v kuchyni jak zmoklý pes, gdyž
mu život dá přes držku.
A
přesto mu ráno postaví kafe.
To
je větší zázrak než prstýnkování ve štamprli.
Enem
chlap to málokdy řekne. Radši se podívá do taléřa a praví:
„Ta
slivovica je dobrá.“
Robka
sa usměje, bo roby rozumijú aj větám, keré chlap nedokáže
vysloviť. Negdy hlavně tým.
A
tak tu stojíme. Mezi trnkú, kotlem, zákonem, historiú, gestapem,
esenbákem, súdcem, tetinú, strýcem Jožinem a jednú štamprlú,
kerá vypadá nevinně, ale v sobě nese celé dějiny kraja.
Slivovica
není obyčajné pití.
Je
to valašská paměť v tekutém stavu.
Je
to trnka, kerá prošla ohněm a vrátila sa silnější.
Je
to dúkaz, že člověk može byť chudý, unavený, okradený,
kontrolovaný, buzerovaný a zapsaný v protokolu, ale gdyž má ve
sklepě demižón, eščě není poražený.
A
proto gdyž dneska negdo začne mudrovať, že slivovica je enem
alkohol, je dobré mu naléť malú, nechat ho přivonět, chvíľu
mlčať a potem řécť:
„Synku,
to není enem gořala. To je Valašsko, keré sa vešlo do flaše.“
A
gdyž nepochopí?
Nevadí.
Gdo
nechápe po první, pochopí po třetí.
A
gdyž ani po třetí, potom je buď z Prahy, nebo pije vodku.
Oboje
je smutné, ale léčiť sa to dá. Stačí dobrá domácí, stará,
čirá, co prstýnkuje, nevoní po lihu, ale po trnkách, dřině,
kopcoch a starých chalupách.
Enem
pozor.
Do
nabitej flinty sa nefúká.
Strýca
Jožina po flaši nenasírat.
Zabavenú
slivovicu nigdy nenechávat bez dozoru.
A
gdyž vám úřad nařídí vyléť devadesát litrú do hajzla,
napřeď sa podívajte, gde vede trubka.
Bo
na Valašsku sa aj kanalizaca može stáť národním pokladem .....
Zdroj: FB Pavel Klanica
🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞
