Valaši
V tých starých časoch běhávaly malé děcka po venku úplně nahé a starší většinou enem v košuli bez gatí. Nekeří dostávali první gatě, až jako skoro dospělí. Do téj doby poháněli voly a pásli koně jenom v dlúhé košuli. Také boty měli jen dospělí a starší děti.
V knize se píše: "Tetička Řezníčková, dolu Veruna, néní tak stará a vykládala, že první zaobutí měla až ve dvanásti rokoch! A to byla ze mlýna! Šla sa tedová, že ukázať v nových jančároch k súsedom, ale když vešla do sněhu, sněh sa jí na ně začál přichýtať - ona mysléla, že to nesmí - sedla do sněhu, jančárky vyzula a k súsedom přišla bosky - jančárky v hrsti!"
Oheň tehdy Valaši rozdělávali pomocí křemene, ocílky a troudu vyrobeného z choroše troudnatce. Tyto křesací soupravy i vyráběli a prodávali dole pod horami, aby si tím trochu přivydělali. Staříček Škrabánek v knize vzpomíná, jak viděl sirky poprvé v životě v roce 1870 na jarmarku v Kyjově. Doláci a Hanáci ale sirky prý moc nekupovali, protože se báli, aby jim od nich nechytla chalupa. Horalé zase raději dále křesali, protože jim v kopcách sirky zhášal větr.
Valaši byli lidé nezkrotní a divocí, často se stavěli pánům jako zbojníci se sekerami v rukou a podobně jako ti vzpomínaní Indiáni, kteří kradli sousedním kmenům koně, holdovali Valaši zvláštnímu sportu - krást přespolním, jejich dobytek. "Ludé, jak třeba hen pod jedlú na Bařinách, mívali padesátšedesát ovec. Bývalo od nich pětadvacet funtú brynze co deň. Okonaly to roby. Chlapi byli většinú času v roce na pytláckej po horách - chodívali v bandách po dvanásti až štyryadvacíti, až na Hukvalsko lebo do Buchlovských hor. Nebo bývali ve světě po formance, po zbojničině, po zlodějce: kradúvali sa koně, voli, barani, ovce - plemenité kuse - chodilo sa na ně až do Uhra aj do Polska!
Ale ináč krasť, takjak sa místy krade včil - šaty, peřiny, peníze, snopy z polí, mašíky ze chlévú, to bývalo za onoho času na chlapa velká haňba. Tedová sa kradlo enom pro chov a pro slávu, pravilo sa aj tom věřilo, že enom "kradané sa šlechtí". Tož to bývali vyhlášení a vážení ludé, kteří uměli "dobře ukrást", přivést býčka, barana, plemenicu dobrú, dojky krávy, ovce. K temu bylo třeba smělosti a obratnosti, aj dobréj hlavy!"
Izolovaný život v horách a blízký kontakt s přírodou způsobil, že Valaši, ač byli samozřejmě křesťany, vnímali věci dost po pohansku. Když sa misionáři o vizitací ptali, kolej je bohú, jakýsi kotařan pravíl, že je v každej raztoce jeden.
Staříček Škrabánek to viděl trochu ináč: "Prvej mívali iného boha a to býl dobrý búh, teho sa nebylo báť. A býl enom sám, né jak včíl sú třé. Býl enom sám a ostatek byli duchové! Co tých bývalo, co tých bývalo! A byli nedobří duchové a byli jedni, že byli dobří duchové. A ešče byli jedni takoví duchové, že nebyli ani dobří ani zlí. Ale o ty jejich skutky nebylo co stať. Létali v povětří, svět pokúšali a to byli tí světlonošové." Ale byli aj iní, keří zase soudili, že žádný Búh není a všechno je jen příroda.
Staříček Vaculík třeba říkal: "Kde by Pámbu měl takú hlavu, aby fšecko v sedmi dňoch zmyslél ! Také bych já hádal neináč, než že fšecko enom ze samotnéj povahy přírody vzéjíté a ostatek že sú bajky!"
Mnoho Valachů mělo také blíže k evangelické víře, katolickou měli dost spojenou s pány a útiskem:
"Moja mamka vykládala, když přišél biskup z Holomúca, fšeci svobodní sa museli zejíť v dědině u vysvěcenéj káple a kdo neuměl zdrávasek, dostál cedulku a musél sa mu učit.
Kdo ho ani podruhéj neuměl, musél dáť pokutu.
A kdo ani potřetí sa ho nenaučíl, ten byl prohlášený za kacířa a musél íť do Baňat na ty pevnosti proti Turkom.
Aj roby a cérky slobodné musely íť kolem měst okopy kopať.
Tam moc našého národa zahynúlo!
A fšecko enem pro zdrávasek …
Zdroj: Internet
👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀
dehg.jpeg)
