Včera byl Den včel.
Běžný člověk si při té příležitosti obvykle představí včelu medonosnou, její domnělé vymírání a nutnost jí „pomoci“, protože prý ubývá. Není divu – nedávno jsme vídali titulky o ohromných úhynech včel.
Kolik vlastně máme včel?
Jenže jaká je skutečnost? Den včel se netýká jen včely medonosné. Včel je u nás několik stovek druhů: mezi ně patří i čmeláci (papírově kolem 30 druhů, z nichž některé už vyhynuly) a zhruba 600 druhů včel samotářek. Včela medonosná tedy rozhodně není jediná – naopak je jednou z mála, která dnes nemá zásadní problém s přežitím. Pro někoho možná šokující zjištění, ale to, že během zimy uhynula čtvrtina včelstev, dokážou včelaři běžně přes léto nahradit novými roji.
Domestikace a varoáza
Včela medonosná je dnes spíše domestikované zvíře. Po zavlečení roztoče Varroa destructor (původně parazit včely východní v Asii) se stala na člověku prakticky závislou – bez ošetření léčivy by většina úlů nepřežila. Také potravně závisí na chovateli: včelaři často musejí včely dokrmit cukernými roztoky, protože v intenzivně obhospodařované krajině nemají po celý rok dost přirozené potravy. Roj, který uteče do volné přírody, bývá navíc obvykle odstraněn, aby nešířil choroby na registrovaná včelstva.
Opylování – kdo je skutečně hlavní hráč?
Zdaleka neplatí, že včela medonosná je hlavním opylovačem všeho živého. Každá rostlina je adaptovaná na určitý okruh opylovačů a včela medonosná zvládne účinně opylit asi 30 % kvetoucích rostlin – v praxi ještě méně, protože je florokonstantní: vybírá si nejbohatší zdroj nektaru a pylu. Navíc většinu pylu odnese v rouskách na nožkách, takže ho na květech zanechá jen málo. Často jsou proto účinnější „primitivnější“ opylovači, kteří se pylem doslova „opatlají“.
V zemědělství – na desítkách hektarů monokultur – se úly samozřejmě nahradit nedají. Ale třeba u ovocných stromů nejsou včely příliš spolehlivé: nelétají, když je chladno, pod mrakem, fouká vítr či mrholí. V takových podmínkách čmeláci zvládnou opylovat mnohem lépe.
Kolik včelstev snese krajina?
Zdravá přírodní krajina by neměla hostit víc než ≈ 2 včelstva na km² – to bohatě stačí k opylení přirozené flóry nezávislé na intenzivním zemědělství.
Studie z r. 2016 doložily, že už ≈ 3 kolonie/km² vedou k polovičnímu úbytku divokých včel v okruhu 600 m od stanoviště: přetlak včel medonosných začne vytlačovat specializované opylovače z jejich květů. Není divu, že 70 % našich samotářských včel patří mezi ohrožené druhy.
Česká realita
V roce 2024 činila průměrná hustota včelstev v ČR – včetně národních parků – 8,2 včelstva/km². I po zimním úhynu tedy zůstáváme mnohonásobně nad doporučenou hodnotou – a včelaři úbytek beztak brzy nahradí.
„Pomoc přírodě“ chovem včel?
V posledních letech přibývá lidí, kteří chtějí „pomáhat přírodě“ tím, že si pořídí včely. Je to asi jako pomáhat divokému ptactvu chovem slepic. Začátečníci navíc patří k těm, u nichž úhyn včelstev bývá nejčastější – péče je náročná a podcenit ji vede k dalším ztrátám.
Ano, včela medonosná je užitečná – ale s mírou
Včela medonosná nám přináší nezpochybnitelný užitek: med, opylování velkoplošných kultur, rouskový pyl, vosk či propolis pro kosmetiku. Často i radost samotným chovatelům. To samo o sobě stačí jako důvod k chovu – není třeba vymýšlet další. Je však dobré si uvědomit, že při přetlaku úlů v krajině ustupuje kvalita kvantitě. „Květový“ med je pak ve skutečnosti medem řepkovým, svazenkovým či akátovým a část přikrmovaného cukru se může v medu objevit také.
Nezapomeňme na ostatní včely
Skutečný problém mají ostatní druhy včel – včetně čmeláků. Právě na ně bychom měli při Dni všech včel myslet především!
