Článek je opět vypůjčený z internetu. Vzpomínám si, že i Barunka v Babičce od Boženy Němcové šla říct včeličkám, že babička odešla ...
🐝🐝🐝
Když někdo zemřel, šeptali to včelkám –
protože pokud ne, mohly odejít … nebo zemřít žalem.
V odlehlých zákoutích venkova, v časech, kdy byl svět tišší a lidé žili blíž k zemi, přežívala prastará tradice – vyprávění včelám. Nebyla to povinnost, ale posvátný akt. Včely nebyly vnímány jen jako tvorové s křídly, co přinášejí med – byly považovány za jemné bytosti, nositele duší, strážce rovnováhy mezi světem živých a světem mrtvých.
Když někdo odešel z tohoto světa, narodil se, nebo vstoupil do svazku manželského, kroky pozůstalých tiše zamířily k úlům. Jemné zaklepání, tiché zašeptání jména. Včelám bylo sděleno, co se stalo. Úly se zahalovaly do černé látky, jako by i ony truchlily. Vždyť včely, říkalo se, mohou cítit bolest a lásku, mohou se radovat – a také zlomit smutkem. Pokud by nebyly zpraveny, mohly by přestat tvořit, odletět, nebo prostě zemřít.
Tato praxe sahá hluboko do minulosti, do keltských mýtů, kde včely byly považovány za duchovní poslové, schopné překračovat hranice mezi světy. Včela, která se zjevila po smrti blízkého, byla vnímána jako duše v letu – svobodná, ale stále přítomná.
Někteří včelaři sdíleli se svými včelami nejen smutek, ale i radost. Přinášeli jim kousky svatebního dortu, kapku vína, a zvali je, aby oslavily s nimi. Byl to vztah hluboce vzájemný – včely, když byly ctěny, darovaly požehnání v podobě sladkého medu a hojnosti.
V dnešním hlučném a odpojeném světě je tato tradice tichým šepotem z minulosti. Připomíná nám, že naši předkové nevnímali přírodu jako něco vně sebe – ale jako součást duše. Nejen že půdu obdělávali a zvířata chovali – oni s nimi mluvili. A včely, ty maličké poslové, prý rozuměly. Nesly s sebou tajemství života, smrti... a všeho mezi tím.
S vděčností Ester Katte.
Zdroj: Internet
🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝🐝
