Valaši
V
tých starých časoch běhávaly malé děcka po venku úplně nahé
a starší většinou enem v košuli bez gatí. Nekeří dostávali
první gatě, až jako skoro dospělí. Do téj doby poháněli voly
a pásli koně jenom v dlúhé košuli. Také boty měli jen dospělí
a starší děti.
V
knize se píše: "Tetička Řezníčková, dolu Veruna, néní
tak stará a vykládala, že první zaobutí měla až ve dvanásti
rokoch! A to byla ze mlýna! Šla sa tedová, že ukázať v nových
jančároch k súsedom, ale když vešla do sněhu, sněh sa jí na
ně začál přichýtať - ona mysléla, že to nesmí - sedla do
sněhu, jančárky vyzula a k súsedom přišla bosky - jančárky v
hrsti!"
Oheň
tehdy Valaši rozdělávali pomocí křemene, ocílky a troudu
vyrobeného z choroše troudnatce. Tyto křesací soupravy i vyráběli
a prodávali dole pod horami, aby si tím trochu přivydělali.
Staříček Škrabánek v knize vzpomíná, jak viděl sirky poprvé
v životě v roce 1870 na jarmarku v Kyjově. Doláci a Hanáci ale
sirky prý moc nekupovali, protože se báli, aby jim od nich
nechytla chalupa. Horalé zase raději dále křesali, protože jim v
kopcách sirky zhášal větr.
Valaši
byli lidé nezkrotní a divocí, často se stavěli pánům jako
zbojníci se sekerami v rukou a podobně jako ti vzpomínaní
Indiáni, kteří kradli sousedním kmenům koně, holdovali Valaši
zvláštnímu sportu - krást přespolním, jejich dobytek. "Ludé,
jak třeba hen pod jedlú na Bařinách, mívali padesátšedesát
ovec. Bývalo od nich pětadvacet funtú brynze co deň. Okonaly to
roby. Chlapi byli většinú času v roce na pytláckej po horách -
chodívali v bandách po dvanásti až štyryadvacíti, až na
Hukvalsko lebo do Buchlovských hor. Nebo bývali ve světě po
formance, po zbojničině, po zlodějce: kradúvali sa koně, voli,
barani, ovce - plemenité kuse - chodilo sa na ně až do Uhra aj do
Polska!
Ale
ináč krasť, takjak sa místy krade včil - šaty, peřiny, peníze,
snopy z polí, mašíky ze chlévú, to bývalo za onoho času na
chlapa velká haňba. Tedová sa kradlo enom pro chov a pro slávu,
pravilo sa aj tom věřilo, že enom "kradané sa šlechtí".
Tož to bývali vyhlášení a vážení ludé, kteří uměli "dobře
ukrást", přivést býčka, barana, plemenicu dobrú, dojky
krávy, ovce. K temu bylo třeba smělosti a obratnosti, aj dobréj
hlavy!"
Izolovaný
život v horách a blízký kontakt s přírodou způsobil, že
Valaši, ač byli samozřejmě křesťany, vnímali věci dost po
pohansku. Když sa misionáři o vizitací ptali, kolej je bohú,
jakýsi kotařan pravíl, že je v každej raztoce jeden.
Staříček
Škrabánek to viděl trochu ináč: "Prvej mívali iného boha
a to býl dobrý búh, teho sa nebylo báť. A býl enom sám, né
jak včíl sú třé. Býl enom sám a ostatek byli duchové! Co tých
bývalo, co tých bývalo! A byli nedobří duchové a byli jedni, že
byli dobří duchové. A ešče byli jedni takoví duchové, že
nebyli ani dobří ani zlí. Ale o ty jejich skutky nebylo co stať.
Létali v povětří, svět pokúšali a to byli tí světlonošové."
Ale byli aj iní, keří zase soudili, že žádný Búh není a
všechno je jen příroda.
Staříček
Vaculík třeba říkal: "Kde by Pámbu měl takú hlavu, aby
fšecko v sedmi dňoch zmyslél ! Také bych já hádal neináč, než
že fšecko enom ze samotnéj povahy přírody vzéjíté a ostatek
že sú bajky!"
Mnoho
Valachů mělo také blíže k evangelické víře, katolickou měli
dost spojenou s pány a útiskem:
"Moja
mamka vykládala, když přišél biskup z Holomúca, fšeci svobodní
sa museli zejíť v dědině u vysvěcenéj káple a kdo neuměl
zdrávasek, dostál cedulku a musél sa mu učit.
Kdo
ho ani podruhéj neuměl, musél dáť pokutu.
A
kdo ani potřetí sa ho nenaučíl, ten byl prohlášený za kacířa
a musél íť do Baňat na ty pevnosti proti Turkom.
Aj
roby a cérky slobodné musely íť kolem měst okopy kopať.
Tam
moc našého národa zahynúlo!
A
fšecko enem pro zdrávasek …
Zdroj: Internet
👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀
