pondělí 19. října 2026

👄Trocha valaštiny potřinácté ...

 Blaho do řiti nikomu necpi

Tož toťto pořekadlo by sa mělo vytesať nad dveřa každého úřadu, školy, rodiny a hlavně hospody, gde sedí člověk, kerý má pocit, že ví, jak majú ostatní správně žiť.

Blaho do řiti nikomu necpi.

Zní to sprostě, ale je v tom vjacej životní filozofie než v gdejakéj knížce, kerú napsál člověk, co nikdy neokopával zemáky, neopravoval plot, netáh nemocného brávka z chléva a nepřemlúval děcko, aby sa šlo oblécť, gdyž venku mrzlo tak, že aj vrabci chodili pěšky.

Dnešní člověk má strašně rád dobro.

Hlavně dobro pro druhé.

Pro sebja chce klid, teplo, plný hrnek kafe a aby ho nikdo nesral. Ale jak ide o druhého, tam má hneď jasno. Ten by měl přestať chlastať. Ten by měl hubnúť. Ten by měl vjac čítať. Ona by sa měla rozvésť. On by sa měl oženiť. Děcka by měly íť ven. Staří by měli íť na internet. Mladí by měli íť do práce. Fšeci by měli byť šťastní, zdraví, spořádaní, slušní, vzdělaní, pokorní a hlavně takoví, aby sa na ně dalo pěkno dívať z okna.

Enemže člověk není zelé, aby sa dal naložiť do jedného bečáku a čekať až všeckým prokysne hlava stejně.

Každý má svoju hlavu, svoju bolesť, svoju blbosť, svoj strach a svoju malú tajnú kadibudku duše, do keré si nerad púšťá návščevu.

Blaho je dobrá věc. O tom žádná. Blaho je, gdyž je doma teplo, na stole chleba, v kredenci kafe, v hrnci polévka a člověk večer ví, že ho zítra nečeká exekutor, zubař, ani tchýňa s kufrem. Blaho je, gdyž sa člověk ráno probudí a nic ho nebolí tak moc, aby mosél nadávať nahlas.

Ale blaho sa nedá do člověka nacpať násilím. To není itrnica.

Nemóžeš chytnúť člověka za límec, otevříť mu dušu nožem jak konzervu a řécť: „Tady máš štěstí, ty vole a drž hubu, bo sem to myslel dobře.“ To nefunguje.

Staří ľudé to věděli. Proto měli na všecko prúpovídku. Krátkú, ostrú a přesnú jak valaška. Žádné motivační kecy na rúžovém pozadí, žádné semináře osobního rústu, gde sa dospělý chlap učí dýchať do břucha za tři tisíce pět set. Stačilo řécť: ,,Blaho do řiti nikomu necpi." A bylo jasno.

Znamenalo to:

Nech člověka, ať si na svoje štěstí příde sám.

Možeš mu ukázať cestu, ale nenos ho po ní na zádoch, gdyž ťa u teho eště kope do žeber.

Moja stařenka pravila, že s dobrú radú je to jak s česnekem. Trocha pomáhá, moc smrdí. A měla recht.

Kolikrát člověk vidí druhého, jak sa řítí do řiti jak vozík bez brzdy z kotára. Chceš ho chytiť. Chceš mu pomoct. Voláš: „Nechoď tam, ogaro, tam už sem byl, tam je blato po kolena a na konci sedí blbec s účtenkú.“

A on sa otočí a poví: „Ty mně závidíš.“ Tož co s tým? Nic.

Sednúť si na lavičku, zapáliť si, gdyž člověk eště kúří, lebo aspoň usrknúť kafe a počkať, až sa vrátí celý od blata, nasratý, ponížený a s účtenkú v ruce. A gdyž bude chtět, možeš mu podať hadru.

Ale necpi mu ju do huby.

To je celé tajemství pomoci.

Pomáhať možeš enem temu, kdo si aspoň trochu všimnúl, že leží v příkopě.

Jak negdo leží v příkopě, zpívá si, mává flaškú a tvrdí, že je na wellness pobytu, tam je každá rada enem mávání lucernú před slepým koněm.

Dneskaj sa temu říká respektování hranic.

Na Valachoch sa temu dycky říkalo:

Nech ho, až sa spálí, bude vědět.

A gdyž sa nespálí, tož měl štěstí.

A gdyž shoří celý, tož aspoň bude u teho teplo.

Dnešní doba má strašnú potřebu všecky zachraňovať. Rodiče děcká, děcká rodiče, stát občany, občané stát, komentující na internetu úplně fšecky, aj ty, keré v životě neviděli.

Každý má plán na cizí život.

A čím má větší bordel ve svojém, tým přesnější plán má pro druhé.

Sedí chlap v kuchyni, hrnek od kafe neumytý tři dni, ponožky pod stolem, život jak rozšlápnutý placek, ale na internetu vysvětluje národu, jak sa má správně vychovávať mládež, řídiť stát, řešiť manželství a vařiť guláš.

Tož ogaro, začni tým hrnkem.

Blaho totiž začíná doma. Ne v cizím komentáři.

A teď pozor. Tým pořekadlem sa neříká, že člověk má byť sviňa. Že má nechať druhého ležať na zemi a íť kolem, jak gdyby tam spadnúl pytel cementu. To né.

Když negdo spadne, zvedni ho.

Když má hlad, nakrm ho.

Když mrzne, pusť ho ke kamnom.

Když bečí, sedni si vedla něho a chvílu drž hubu, bo negdy je ticho vjacej než fšecky múdré řeči světa.

Ale gdyž negdo nechce stáť, nechce jesť, nechce teplo, nechce slyšať, nechce nic, enem chce, abys mu potvrdíl, že za všecko možú druzí, osud, vláda, počasí, bývalá roba, komunismus, kapitalismus, socialismus, tchán a špatně postavený měsíc, tož tam už pomáhání končí.

A začíná tahání kozla za ocas.

A kozel sa ti eště vysere na boty.

Moja tetina říkávala: „Kemu není rady, temu není ani fajky.“

Tož nevím, co tým přesně myslela, ale znělo to múdro a trochu výhrúžně, tak sme sa podle teho chovali.

Blaho má byť jak chleba na stole.

Položíš ho, nakrojíš, řekneš: „Vem si, gdyž chceš.“

A hotovo.

Žádné létání za člověkem po dvoře s krajícem v ruce a řvaní:

„Žer, ty nevděčný ogare, je to pro tvoje dobro!“

To už není dobro. To je násilí namazané sádlem.

A tak to platí aj v lásce.

Kolik ľudí už cpalo blaho do řiti temu, kdo ich neměl rád. Nosili mu srdce v tašce jak teplé buchty, omlúvali jeho sviňárny, čekali na zprávu, odpúšťali, vracali sa a věřili, že gdyž budú dosť hodní, druhý sa jedného dňa probudí a řekne: „Ježíšmarjá, tož já sem celú tu dobu šlapál po pokladu.“

Většinú sa neprobudí. Většinú si obuje pevnější boty. A šlape dál.

Proto aj tam platí:

Blaho do řiti nikomu necpi.

Máš rád? Řekni. Pomoh bys? Pomož.

Stojíš o něho? Ukaž.

Ale gdyž druhý nechce, neslyší, nedívá sa a eště ťa za tvoju něhu bere jak rohožku před dveřama, tož zvedni hlavu, oklep sa a di.

Blaho není žebrota.

A srdce není charita pro citové bezdomovce, keří odmítajú střechu, ale rádi sa přídú ohřáť.

Staří Valaši neměli psychologické příručky. Měli pole, krávu, kamna, Boha, slivovicu, tvrdé ruky a věty, keré přežily proto, že byly pravdivé.

A jedna z nich praví:

Blaho do řiti nikomu necpi.

A já bych k temu dodal enem tolik:

Dneskaj už ľudé neserú v síni, gdyž sa bojá kadibudky.

Dneskaj serú do komentářú, gdyž sa bojá vlastního života.

A čím víc sa bojá podívať do sebe, tým víc cpú blaho druhým.

Tož nechme blaho na stole.

Kdo chce, vezme si.

Kdo nechce, nech ide.

A gdyž sa vrátí hladný, dajme mu polévku.

Ale lžicu už si do huby mosí strčíť sám ....

Zdroj: Internet

👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄

neděle 18. října 2026

💖Z Kožuškova

Včerejší ráno už bylo hodně studené ...
Ještě, že ti naši kožušci už zase spí doma.
Bětuška se vyhřívá na radiátoru.
Cvalíček sleduje počasí a teploměr, 
kdy už se bude dát vyjít ven bez toho, 
že by měli studené pacičky.
Odpoledne už nám krásně svítilo sluníčko a bylo docela teplo,
teda jenom na sluníčku v chládku už to na sedění není.
Bětuška si našla super místo ve starém lískáči.
Když potřebuje poškrábat, otírá se o větvičku.
Dobře si to vymyslela.
Vyšla jsem po obědě ven a hned jsem dostala kartáč. 
Prý kde sem, je tu plno práce a
 já sedím doma, tak se do mě pustil Jonášek.
Že jsem pekla koláče, 
to je prý jenom výmluva.
Ještě se vyhřát na sluníčku, 
svíti už málo, je moc nízko.
Za chvíli už tam má stín.
Ještě kontrola pergoly, 
jestli tam máme  na zimu uklizeno 
a nemáme páté přes deváté.
Prý dobré.
 To bude asi tím, že jsem to tam rovnala letos sama,
jenom s malou pomocí Pepana.
Ještě se trošku proběhnout, než půjdou domů ...
Mezi těmito dvěma fotkami po sobě skočili, 
nestihla jsem to, ale zdálo se, že to bylo jenom takové přátelské.
Bětuška už je doma.
Její oblíbené poleženíčko.
Za chvíli z venku dorazili i ogaři kočičí.
Tak to škorpení venku bylo asi vážnější,
 spí každý zvlášť.
Oni ví, že nad hněvem nemá zapadat sluníčko.
V noci zase spolu, jako kámoši.
Pohodou a klidnou neděli přejeme z Kožuškova.
Děkujeme všem, kdo došel až na konec článku,
to je pro nás známka toho, že vás aspoň trochu bavíme.
💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖

sobota 17. října 2026

🎩Strážci ...

 ... tepla a štěstí. 

Svůj svátek oslavili 11. října

- Kominíci

Potkat kominíka prý přináší štěstí. Ale zatímco se automaticky chytáme za knoflík, málokdy si uvědomíme, jak fascinující a těžké řemeslo se za touto postavou skrývá. Od sazí a vysokých střech až po výhledy, které se naskytnou jen málokomu – vydejte se s námi do světa těch, kteří už po staletí stráží bezpečí našich domovů přímo z hřebenů našich střech.

Kominická profese nepatří mezi nejstarší česká řemesla, ale zůstává v naší paměti nejen pro svou užitečnost, ale i pro zvláštní kouzlo, které je obestírá. Kdysi bývali kominíci nezbytnou součástí každého města a později i vesnice, domácnosti navštěvovali i desetkrát ročně. Bez jejich práce by ohně vyhasínaly, domy by černaly sazemi a hrozily by požáry. Jejich práce nebyla snadná. Stoupat po střechách, čistit úzké komíny, dýchat prach a saze, to všechno vyžadovalo odvahu i vytrvalost. Možná i proto se kominíci těšili zvláštní úctě, zasedali v radách měst i pivovarů. Tradice jim přisoudila i roli nositelů štěstí - dodnes se říká, že kominík nosí štěstí, když ho potkáme, chytáme se za knoflík, jako bychom se dotýkali kousku staré víry, že poctivá práce a odvaha mají magickou moc. A kdo to štěstí nemá a nepotká živého kominíka, pořizuje si alespoň malého keramického kominíčka, symbol, který neztrácí své kouzlo.

Ještě v polovině 16. století „vybíhal“ kouř z dřevěného komína, který zhotovil tesař a kovář jej pobíjel kovem. Po dokončení komína jej „vymazal“ mydlář, místy se komín vymazával hlínou. Roku 1579 bylo v Náchodě vyplaceno mydláři Prokšovi 15 míšeňských grošů za vymazání komína v šatlavě. Byl-li komín zanesen, tak jej kominík „smejčil“ a vystruhoval. „Ještě roku 1613 uložil pan purkmistr a páni konšelé pernikáři Šalamounovi Kynclovi, aby si dal udělat nad svou pekárnou „komín cihelný“, z čehož je patrné, že komínů dřevěných ještě v 17. století se užívalo.“ (Náchodsko)

Písemné doklady o prvních kominících v Čechách máme u nás zatím doloženy kolem první poloviny 16. století. Přicházeli k nám z dalekých italsko-švýcarských alpských údolí společně s řemeslníky, kteří u nás budovali renesanční zámky a města. Díky tomu se obecněji rozšířilo užívání kamen a s ním i stavba úzkých, „vlašských“ komínů. Těm, kdo tuto profesi provozovali, se říkalo mastkomínové nebo mastkominíci. Roku 1564 v Jindři­chově Hradci smýčil vrchnosti 21 komínů jistý italský mistr. Zmiňováni jsou koncem 16. století také v Pardubicích, Mladé Boleslavi, ve Stříbře a jinde.

Mezi nejznámější italské „mestkomináře“ patřil Tomáš Moniga, který dokonce získal monopol na vymetání všech komínů v Praze a přivedl si s sebou i příbuzné. Zvláštní kariéru udělal Matěj De Martini, kterému v roce 1589 udělil císař Rudolf II. možnost používání stejnokroje a další zvláštní privilegia. Podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům. Kominická tradice se držela i v českých rodech, které však měly italské kořeny. Známá je například rodina Benoni, kde se řemeslo dědilo z otce na syna více než dvě staletí.

Kominický stejnokroj a co byly mejšláky:

Nošení stejnokroje upravoval manifest vydaný Rudolfem II. Přiznával, že všechny stavy mají právo nosit své stejnokroje, hlavně při slavnostech. Je samozřejmé, že každý cechovní úbor nesl ráz povolání, kterému náležel. A tak mestkomináři, jak se tehdy nazývali příslušníci kominického stavu nosili černé sametové stejnokroje s krátkými kalhotami, bílými punčochami, blůzou do pasu se stříbrnými knoflíky a s opaskem, na němž byla spona s českým lvem. Úbor doplňovala čepička, škrabka šorna a střevíce – škorně, jak bylo tehdy zvykem, což se udrželo až do josefínské doby. Slavnostní stejnokroj prý vymyslel císařův osobní lékař Tadeáš Hájek z Hájku. V cechovních památkách se na našly i staré cechovní mázy a dlouhé dýmky, což při tehdejších společenských zvycích a v rodinném životě nesmělo chybět. V XIX. století se však poměry velmi změnily, byl zaveden jiný způsob oděvu. Do módy přišly dlouhé kalhoty.

Kominíci tradičně nosívali černý pracovní oblek zesílený koženými záplatami na loktech, kolenou a na zadní části, neboť o tato místa se opírali při posouvání komínovou šachtou. Velmi často chodili v pantoflích nebo dřevácích, zvaných mejšláky. Výhodou tohoto obutí bylo, že když kominík přišel k domu, kde měl prolézat průlezným komínem, mohl se před komínem zout, měl lepší cit v nohách a komínem se mu tak lépe pohybovalo. Po vylezení ven se jednoduše znovu obul a odešel, aniž by po něm ve stavení zůstaly jakékoli stopy. Typickým znakem českých kominíků se stala bílá kukla nebo čapka, zatímco v cizině nosili čapky černé a od 19. století často i cylindr.

Zdroj: ceskezvyky.cz

🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩🎩

pátek 16. října 2026

🍁🍂Nastal čas ...

... zazimovat kytky v květináči.
Tady stojí nachystané u sklepa. Je jich sotva třetina, 
proti tomu, co jsem mívala.
Musela jsem je omezit, rozdala jsem nebo vyhodila.
Šest Kan si odvezla kamarádka.
Už jsem všechny kytky měla pár dní nachystané před domem,
čekaly na ostříhání.
Takže jsem stříhala a stříhala.
Menší Fuchsie se zabydlují na okně schodiště.
Později na okno přidám poličku,
 budou tam opět zimovat malé Muškátky, co mám zatím ve skleníku.
No a zbytek kytek si lebedí nahoře v patře v bývalém špajzu.
Letos mají víc prostoru po mém důkladném protřídění.
Vzadu jsou i Lilky a Olověnce, co strávily léto na balkoně.
Durmany mi bylo líto stříhat, když krásně kvetou, 
tak jsou ještě ve verandě, když dokvetou,
 poputují za ostatními většími kytkami do sklepa.
Veranda je zatím plná vůně.
Další várka kytek je nahoře v obýváku,
tam se topí jenom když tam spí návštěva, 
takže ideál na zazimování Mandevily.
Tahle má ještě spoustu poupat, 
zatím má sem tam květ.
Myslela jsem si, že už mám všechno schované,
ale omyl na okně nahoře v kuchyni si ještě kvetou dva Muškáty.
Nechám je ještě tam, než přijdou mrazy, jsou pod střechou.
V bazénu máme asi vodníka, 
pokuřuje si tam z fajfky.
Pohodový podzimní den.
Všem, kdo došel až na konec článku děkuju
za čas, co jste tu strávili.
🍂🍁🍂🍁🍂🍁🍂🍁🍂🍁🍂🍁🍂🍁🍂🍁🍂

čtvrtek 15. října 2026

🍃Tereziánské ...

... léto

Svatá Terezie zasazuje zimní okna -

o počasí a pranostiky.

Ať chceme nebo nechceme, dny léta už jsou sečteny. Toho skutečného už před časem, nyní i babího léta, ať už jsme viděli odlétat divoké husy nebo ne. Pomalu nastupuje sychravý podzim se vším, co k němu patří. Dříve se nastupujícímu chladnu bránilo ve staveních i nasazováním druhých, vnitřních oken, tak jak na to upozorňuje úvodní pranostika. Další oblíbeným rčením tohoto období je: "Na svatou Terezii švec nablízku." Tím ševcem byl myšlen konec chození bez obuvi, které bylo v dřívějších dobách často z úsporných důvodů ještě dlouho do podzimu značně rozšířené, zejména pak u dětí.

V tomto období probíhá tereziánské babí léto, které se datuje od poloviny první říjnové dekády až po dny na přelomu druhé a třetí dekády října, (cca od 5.10. - do 20.10.). Pro tereziánské léto je charakteristické, že je z důvodu zkracujícího se dne doprovázeno hustými ranními a večerními mlhami a kratší dobou slunečního záření, což má za následek zvyšující se četnost mrazů. Pojmenování tohoto času v lidové meteorologii se vztahuje k svátku svaté Terezie z Avily (15.10.), také zvané sv. Terezie od Ježíše. Jedna z pranostik tohoto období říká: "Od Kosmy a Damiana (27.9.) do svaté Terezie, babí léto se hned tu a hned tam ukazuje."

Jedna z pranostik tohoto dne také zní: „Po svaté Tereze mráz po střechách leze.“ Jak může lézt mráz po střechách? Třeba v podobě jíní, které vzniká stejně jako rosa za jasných bezvětrných nocí při vyzařování tepla povrchem při teplotách pod 0 st. C, a to bezprostředním vylučováním vodní páry v tuhé fázi. (sublimací). Jde o drobné lesklé ledové jehličky, šupiny, peříčka, tedy útvary s dobře patrnou jemnou krystalickou strukturou, usazené jako chmýří na stéblech trávy, vodorovných plochách a střechách, nikoliv však na drátech nebo stromech – zde se již jedná o jinovatku. Ta se na rozdíl od jíní tvoří při slabém proudění vláhou přesyceného vzduchu, třeba i za oblačného počasí a teplotách nižších než -3 st.C. (Jan Munzar)

V novodobé v pranostické literatuře se setkáváme k různým datům s pranostikami k Terezii, malé Terezii, Terezičce apod., ale vždy se jedná pouze o tu dnešní světici, patronku Španělska – karmelitánku Terezii z Avily, nazývanou též od Ježíše. V českém lidovém prostředí tento svátek nabyl obliby, stejně tak jako používání křestního jména Terezie, především díky „pramáteři“ habsbursko - lotrinského rodu – císařovně Marii Terezii (1717, Vídeň – 1780, Vídeň). Měla 16 dětí. (Zdeněk Vašků, Velký pranostikon)

Podle staročeského kalendáře se 15. října světil pouze svátek sv. Hedviky, slezské zemské patronky, který byl až později přeložen na 16., někde na 17. říjen. Hedvika, slezská vévodkyně, byla přitom kanonizována již roku 1267. Terezie z Avily byla kanonizovaná až 12.3. 1622. Tereziina památka byla v den svatořečení přeložena z původního 4. října na 5. říjen, protože 4. října byl již slaven významný svátek Františka z Assisi, a později na 15. října.

Pranostiky:

- Na den svaté Hedviky, měj doma zelí i dumlíky. (Šlo o brukev polní, tuřín, kolník. Ve svém díle Karel Václav Rais píše: „Tenkrát se neříkalo dumlíky, vždycky jenom řepa, teprve když se začala sázet cukrovka, říkali dumlíky.“)

- Na den svaté Hedviky, ve sklepě mají být brambory i dumlíky.

- Svatá Hedvika do řepy ještě medu namíchá.

- Svatá Hedvika do řepy medu nalévá.

- Z rána svatá Hedvika, chladem se zalyká.

Zdroj: Internet

🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃🍃

středa 14. října 2026

🍇Vypadalo to, ...

... podle předpovědi, že před týdnem byl poslední teplý a slunečný den,
ale i další dny se vydařily.
V pátek už sice nebylo takové teplo, 
ale včelky i motýli lítali jako o závod.
V sobotu svítilo málo a dokonce na večer zapršelo.
Zahrada se obléká do podzimního.
Neděle opět krásná slunečná.
Krásnou středu
a všem děkuju, že jste se přišli mrknout.
🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇