🍇Vypadalo to, ...

... podle předpovědi, že před týdnem byl poslední teplý a slunečný den,

ale i další dny se vydařily.

V pátek už sice nebylo takové teplo, 

ale včelky i motýli lítali jako o závod.

V sobotu svítilo málo a dokonce na večer zapršelo.

Zahrada se obléká do podzimního.

Neděle opět krásná slunečná.

Krásnou středu

a všem děkuju, že jste se přišli mrknout.

🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇🍇

🍽️Okénko do kuchyně 600.

Dnešní okénko slaví kulatiny.

Když jsem tu začala dávat obědy, myslela jsem si, že to bude jenom chvilku, 

než vyčerpám svůj "repertoár" jídel.

Ale všechno bylo jinak.

Jenom mám problém, že se kolikrát do jídla pustím dřív, než ho vyfotím.

Pátrala jsem na blogu, kdy jsem dala první okénko.

Nakonec jsem zjistila, 

že to bylo ve čtvrtek 9.dubna 2015.

 Hádejte, co bylo tehdy na oběd ... TADY

🎂🍰

Takže polívku si dáme, 

krůtí, knedlíčkovou s nudlemi.

Peč.kuřecí maso, opečené brambory,

 tatarka a domácí zelenina.

Rajská omáčka, plněné papriky a knedlík.

Holandský řízek s bramborovou kaší ...

... a salátem z posledních okurek ze skleníku.

Měly už takové patvary, ale chutnaly nám,

 vždyť byly naše a poslední letošní skleníkové.

O tom se mi ani nesnilo, že budu ještě v půlce října trhat vlastní okurky.

Nakonec, jak Pepan likvidoval venku okurky nakládačky ještě jich našel pět

a to jsem se dívala, jestli tam ještě něco není a nenašla nic. 

Takže jsem je přidala k těm třem, ale fotku nemám.

Pečené vepřové maso, kel, brambory.

Masa jsem upekla víc, bylo ještě na oběd druhý den

 s bramborovou kaší ...

... a trhacím salátem Dubáčkem. 

Obložené chlebíčky přijdou vhod vždycky.

Dělám je ráda, všechno si nachystám a pak jsou hotové raz dva.

Jogurtový koláč se švestkami, jenom na malém plechu.

Pohodové úterý

a děkuju všem, kdo dnes přišel pro inspiraci

 a třeba si i něco si vybral.

🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️🍽️

💩Trocha valaštiny podvanácté ...

Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí. 

Na Valachoch sa negdy velké pravdy neříkaly v knihovně, ani na školení osobního rozvoja, ani na konferenci, gde má každý na krku cedulku s menom a v hlavě prúvan.

Na Valachoch sa velké pravdy říkaly u stola.

Lebo u chléva.

Lebo za stodolú, gdyž sa cosik pokazilo, kráva bečala, ogar čučál jak tela na nové vrata a starý strýc si enem utřél fúsy, odpľuvnúl bokem a pravil:

„Nechaj teho, ogaro. Čím vjecej do hovna špářeš, tým věc smrdí.“

A bylo vymalované. Žádná přednáška.

Enem jedna věta, kerá měla v sobě hnoj, dvorek, život, manželství, politiku, Facebook aj púl dědiny.

Člověk by řek, že je to sprosté přísloví. Ale néni. Ono je enem přesné. Sprosté bývá až to, co mu předcházá.

Protože sú věci, keré sa majú spraviť.

Sú věci, keré sa majú řécť.

Sú věci, keré sa mosijá pomenovať pravým menom.

A potem sú věci, keré člověk mosí nechať ležať, lebo gdyž do nich šťúře, vyskočí z nich enem smrad a ten smrad potem neleží tam, gde býl.

Ten smrad chodí s člověkem. Sedne si mu do kuchyně. Lehne si s ním do postele. Vleze mu do řeči.

A gdyž člověk otevře hubu, vyjde ven.

Rodina o tem ví svoje.

Na každéj větší rodinnéj oslavě sedí negde u stola aspoň jedno staré hovno, keré sa tváří tajak zapomenutý zemňákový salát.

Fšeci o něm vědijá. Fšeci ho vidijá. Fšeci dělajú, že tam néni.

A potem sa najde gdosi, kdo si dá třetí štamprlu, opře sa do židle a praví: „Já bych enem chtěl připomenúť, jak to tedy bylo ..“

A je po svátkoch. Tetina zrudne. Strýc ztichne. Jedna roba začne cinkať lžicú o taléř. Děcka přestanú žrať cukrové.

A vnúčata majú najednúc živú výuku dějepisu, občanské výchovy aj domácího pekla v jednem balení.

Začne sa řešiť, kdo komu co řek v roce, gdy eště prezident nosil iné obočí. Gdo nedošél na pohřeb. Gdo dostál větší kus zahrady. Gdo kemu nepučíl žebř. Gdo sa na keho špatně podíval u zabíjačky. Gdo měl pravdu, gdyž sa stavjál plot. A hlavně - gdo ju má teď.

Pravda tam přitem už dávno neleží.

Tam leží už enem starý smrad.

A čím vjecej sa špáře, tým věc smrdí.

Na internetu je to ešče horší.

Dřív gdyž ogar řek blbosť v hospodě, slyšelo ju pět chlapú, výčepní a jeden pes pod stolem. Pes na to múdro nereagovál. Výčepní nalél pivo. Chlapi sa pohádali, potem šli domú a ráno si pamatovali enem to, že gdosik platíl rundu.

Dneskaj dá člověk jednu větu na Facebook a do pěti minut sa sleťá fšecky okresní špáradla a šťúralové.

Jeden nepochopí srandu.

Druhý nepochopí ironiu.

Třetí nepochopí nic, ale má potřebu k temu dodať stanovisko.

Čtvrtý napíše, že „to není pravda“, aj gdyby šlo o větu, že v nedělu pršalo.

Pátý začne opravovať čárky.

Šestý do teho dotáhne politiku.

Sedmý napíše: „A co děcka?“

A osmý, kerý celé roky mlčál jak kameň v potoce, najednúc vyhrabe cosik z roku 1988 a položí to na stúl jak svatú pravdu.

Autor odpoví. To je první špárnutí.

Potem odpoví ešče jednúc. To už je druhé.

Potem začne vysvětlovať, jak to myslel. A to už má ruku po lokeť tam, gde měl původně stačiť jeden úsměv a zavříť kolňu.

Na internetu má hovno veľkú výhodu.

Gdyž do něho špářeš doma, smrdí ti kuchyňa.

Gdyž do něho špářeš na Facebooku, smrdí celá dědina, okres, kraj aj kolemidúcí, keří si enem otevřeli telefon u kafeho.

A politika?

Politika je veľké národní špáradlo.

Každý má svůj klacek. Každý ví, gde pichnúť. Každý tvrdí, že to dělá pro čistotu, pravdu, spravedlnosť a budúcnosť našich děcek.

Výsledek bývá obyčajno taký, že po debatě je vzduch horší než před debatú.

Jeden špáře do minulosti.

Druhý do vlády.

Třetí do opozice.

Čtvrtý do Evropy.

Pátý do národa.

Šestý do súseda, lebo má na plotě špatnú vlajku, špatný názor a moc dobře posečenú trávu.

A zatým smrad stojí nad krajinú jak mlha nad Bečvú.

Né každé špárání je ale špatné.

To by zas byla lenosť převlečená za múdrosť.

Sú hovna, keré sa mosijá ukludiť. Gdyž negdo krade. Gdyž negdo ubližuje slabším. Gdyž negdo lže tak, že druhým ničí život. Gdyž sa smrad tváří jak voňa a ešče po tobě chce, abys mu zatleskál.

Tam člověk nemá mlčať. Tam sa mosí vzíť lopata aj vidle, otevříť dveřa a pokludiť dvorek.

Rozdíl je enem v tem, či špářeš ze zlosti, aby si rozmazál smrad po všeckém živém, lebo uklúzáš, aby sa dalo zas dýchať.

To staré valašské přísloví totiž neříká: drž hubu dycky.

Říká enem: poznaj, gdy už pravda skončila a začalo sa patlať.

Pravdu možeš řécť jednúc.

Podruhé ju ešče možeš připomenúť.

Potřetí už s ňú často enem mácháš jak mokrú hadrú v žumpě a divíš sa, že ľudé odcházajú od stola.

Člověk časem pozná, že né každé hovno si zaslúží svůj pomník.

Nekeré věci sa majú spraviť.

Nekeré věci sa majú řeknúť.

Nekeré věci sa majú odnésť na hnoj.

A nekeré věci sa majú enem obejíť oblúkem, odpluvnúť si bokem, naleť si kafe a íť dál.

Lebo život je krátký, kafe chladne a dvorek sa sám nezamete ...

Zdroj: Internet

💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩💩

💖Z Kožuškova

Cvalíček chodil po zahradě a rozdával úkoly.

Takže hlásím, že jsem všechno ostříhala, co mi dal za úkol.

Jonášek zase rozhodoval, co se stříhat nebude,

 co ještě pořád dělá parádu.

Chodil za mnou jako ocásek a sledoval jestli to dělám dobře.

Pak si k tomu lehnul, prý je už unavený.

Cvalíček se chtěl natáhnou v pergole na svůj gauč, ale nemá kde.

Nebyl z toho nadšený, ale poradil si, 

uznal, že je podzim a všechno se musí zazimovat.

Tady v té škvíře už prospal hodně času, 

vzpomněl si na ní a byl spokojený.

Ve druhém rohu se vyhřívá Jonášek, 

taky si našel super poleženíčko.

Že ho nikde nevidíte? 

Tak tady už snad ano.

Cvalíček si našel pohodlnější poleženíčko a blíž Jonáškovi.

Bětuška s ogara kočičíma nekamarádí,

ona je samotářka.

Na barelu je to super, 

má tady výhled a vidí co se děje pod ní.

Ale hlavně ji to tam sluší.

Takové poleženíčko na okně, 

když na břušek hřeje radiátor a na zádíčka sluníčko, 

to je k nezaplacení.

Náš feťák, hlavu vraženou v Chryzantémě a jak si libuje.

Na jaře zase fetuje v Libečku.

Už je čas na spaní.

Najeli na zimní režim, noci tráví opět společně a doma.

V létě si do křesla nelehnou ani náhodou.

Krásnou neděli přejeme z Kožuškova

a moc děkujeme, že jste se na nás přišli podívat.

💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖

🍎Zelí, ...

 ... Kysané zelí -

lidové zvyky a tradice

Kyselé zelí nechybělo v žádné domácnosti našich předků a jeho moci využívali obzvlášť v zimě. Již Magdalena Dobromila Rettigová o zelí s trochou nadsázky prohlásila: Bůh věděl, že jsme dobří, a tak nám na zem seslal zelí. A mnohé to jistě spasilo … Strava v lidovém prostředí nesloužila pouze jako prostředek k zahnání hladu, ale byla chápána jako Boží dar, a tak se s ní i zacházelo. Ve věřících rodinách předcházela jídlu modlitba a poděkování.

Houby, brambory, zelí – to byly a stále jsou základní kameny hlavně šumavské kuchyně. Ta je jednoduchá a úsporná a ovlivnila kuchyni nejen v sousedních Čechách, ale i v Rakousku a Německu. Naši předkové sice nedokázali pojmenovat v zelí všechny v něm obsažené prospěšné látky, ale na zelí si pochutnávali pravidelně – ostatně koncem zimy v chalupě už často nic moc jiného k jídlu nebývalo a soudky nebo keramické nádoby plné nakrouhané kysané zeleniny představovaly hotový poklad.

Šumavské hospodyně uměly využít zelí hned několikrát. Už při kvašení z něj odebíraly lahodnou šťávu, lák, z níž se vařila polévka. Ta se pila i chladná při horečce, svařená pak zklidňovala kašel. Studené kvašené zelí se také dávalo do obkladů při bolení hlavy. Šťáva z kysaného zelí působila i jako projímadlo a pomáhala tak předcházet zácpě. Valašské přísloví říká:

"Zemáky a zelé, živobytí celé".

Zelí se většinou sklízelo z polí až jako poslední, až když už bylo cítit že budou mrazy. Nejčastěji to bylo před císařskýma hodama, které bývaly v neděli po sv. Havlovi (16.10.) Posbíralo se a dovezlo na mlat, tam se nechalo ovadnout, pak se zelí očistilo, nakrájelo na poloviny, větší hlávky na čtvrtky. Okrajní listy se dávaly do bečky pro dobytek, shnilé se vyhazovaly, nakonec se v rozkráté hlávce čtyřikrát napříky nakrojil "hlúbek", aby při strouhání nezůstal celý. Nakrájené zelí odnášeli ogaři v koši do kuchyně a začalo strouhání.

V časopisu Český lid z roku 1892 se píše:

Zrána a na večer bývá střapačka, kyselica neboli zelňačka (kyselá polévka, ze zelnice vařená), do níž se nadrobí buď chléb nebo se pojídají uvařené zemňáky. Na kyselicu pobízejí matičky své děti: "Jezte, jezte, budete červení, budú vám dobře uši držať!" S kyselicí se též jedí vařené hrušky sušené. Kyselice je teplá, hrušky od večera studené. Zelí se nabírá na lžíci, jako by to byly lokše.

Pranostiky spojené se sklizní zelí:

- Na svatou Voršilu (21.10.) se má zelí klidit domů, jinak na ně Šimon a Judy nechá napadnout sníh.

- Ve Slezsku říkali: "Sklízí-li se zelé na sv. Havla (16.10) je hořké". Proto se doporučovalo na sv. Havla zelé ani nerubať, ani nekruzať.

Recept od prababičky na kvašené zelí:

Babička mě učila: dávat jenom zelí, sůl a cibuli. Ostatní věci jako je kmín, kopr a další, ať už si každý přidá potom podle chuti. Kadečku pořádně vypaříme horkou vodou a vždycky mě babička upozorňovala, abych dbala při nakládání na čistotu. Na 15 kg zelí na půl kolečka nakrájíme 6 cibulí. Jednou půlkou cibule pořádně kadečku vytřeme, objedeme i rantl. Tu půlku cibule pak necháme na dně, uprostřed jako dárek pro toho, kdo se k ní probere. Dno pohodíme vrstvou cibule, dáme vrstvu zelí, malou hrstku soli a mačkáme a mačkáme, dokud zelí nepustí vodu. Pak přidáme trošku cibule, vrstvu zelí a opět mačkáme, dokud není ruka ve šťávě, kterou pak vybereme. A tak dál. Když je vše zpracováno, přikryjeme natlačené zelí bílým plátýnkem, utemujeme až k okrajům a zatěžkáme glazovanou šamotovou dlaždicí (někdo dává šutr). Do žlábku kadecky nalijeme vodu a zaklopíme. Ještě se nad kadeckou krátce pomodlíme, ať Bůh požehná našemu dílu, ať peníze a práce nepřijdou na zmar a zelí dává obživu a zdraví celé rodině po celou zimu. A pak už jen kontrolovat, aby ve žlábku kadecky nevyschla voda.

Zdroj: ceskezvyky.cz

🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎🍎

🍃🍂Včerejší den ...

... byl asi na hodně dlouho, krásný a hlavně teplý.

Už i noc před tím byla teplá, jako v létě.

Přes den sluníčko sice sem tam stávkovalo, 

ale už se letos nasvítilo dost, nedivím se mu.

Mečíky vyryté, 

vlastně jsem je ani vyrývat nemusela,

 jenom jsem potáhla a byly venku, krásně čisté bez hlíny.

Suší se v pergole ...  

... ze které se zase stává, jako každý rok na zimu, skladiště.

Pěkně za sucha jsme skoro všechno schovali.

Rajčata jsou už taky minulostí.

Doma snad nějaká zčervenají. 

Hlína z kyblíku je vysypaná na kompostu, 

kyblíky budou v kůlně čekat na jaro.

Poslední květy Kany ...

Příští rok budou zdobit zahradu kamarádky, jdou na službu.

Už jsou nachystané, až si je odveze.

Jonášek na to dohlížel, 

když jsem je dávala na jedno místo.

Malý, ale starý modřínek se vrátil na své místo na studni.

Vyrostla u něj jahoda, nechám ji tam, ať má kamarádku.

Růžička pod okny kvete, jako by chtěla všechno dohnat.

Bílé poupátko nám nakukuje do okna.

Krásenka pořád zdobí zahrádku.

Pozdě, ale přece vykvetla Jiřina.

Mochna křovitá taky využila krásného počasí

a dělá mi radost.

Príma páteční den

a všem návštěvám děkuju za váš čas, 

co jste strávili na mém blogu.

🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂🍃🍂