... zazvonily kosy,
lidové zvyky a pověry.
Rolník
zasadil semeno, které v krátké době vyklíčilo a rostlo obilí
jemuž věnoval po celou dobu vzrůstu velikou péči, kterou
podporoval mnohými pověrčivými praktikami, které se po generace
dědily. Po celou dobu zrání obcházel pole a starostlivým
pohledem sledoval, zda neutrpělo nějaké úhony. Denně s obavami
sledoval oblohu a srdce mu úzkostlivě bilo, nakupily-li se
zlověstné mraky, hrozící zničením celoroční námahy.
Obilí
pomalu zlatoví, těžké klasy svěšují své hlavy, aby vydaly
zrno, z něhož vzejde chléb. Tajemný pochod zrání jest dokončen,
obilí dozrálo k žatvě. Nastává nejradostnější, ale také
namáhavá práce zemědělcova. V teplejších nížinách, jak
praví i pranostika, býval pro žatvu signálem svátek sv. Markéty
(13.7.), v hornatých krajích začínaly žně zpravidla až po Maří
Magdaleně (22.7.). Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Kdo
měl zdravé ruce a nohy, činil se na poli od svítání do
soumraku, oháněl se kosou a hráběmi, jezdil s potahy anebo
alespoň holýma rukama vázal a nosil snopy, stavěl panáky a
skládal je do stodol či do stohu.
Výjimečné
postavení při žních mívali ženci, jejich těžká práce byla
opředena mnoha pověrami. Když přišli na pole, smekli, nábožně
se pokřižovali a přidali krátkou modlitbu a zvolali:
„Pán
Bůh rač být svatým pomocníkem!“
Pak
vzali kosy do rukou, a i s nimi udělali ve vzduchu znamení kříže
nad obilím. Pak udělali „ráz“ a již to začalo s pomocí
Boží. Však si také natřeli kosy hadím sádlem, aby se jim dobře
kosilo.
Už
je léto, už jsou žně, už na pole jedeme!
Až
to žito požneme, snopy navážeme.
Už
jsme žito požali, už se z pole sváží,
už
se žluté kobližky na dožínky smaží.
Pilná
práce se přerušovala pouze ke krátké svačině nebo broušení
kosy. Brousek měli v toulci, nebo „klobouci“ z kravského rohu.
Na Hradecku dostávali sekáči na „posnídávku“, sekali-li
pšenici, tak pivo a buchty, při sečení žita kořalku a chléb.
Při
kosení byl někdo šikovný, někdo už méně, někdo pracovitý,
někdo naopak líný. Kdo zůstal za ostatními pozadu, zůstal "na
koze", jak se říkávalo. K tomu se vztahovalo nepřeberné
množství popěvků.
Žněte
holky, zažínejte, Andulka je na koze,
ani
hlavy nezdvíhejte, Jiříček jí pomůže,
která
hlavu pozdvihnete, kterakpak jí pomůže,
na
kozu se dostanete. když von tam k ní nemůže?
Pověry
sekáčů:
-
Ženci přijdouce na pole žat první obilí, pokleknou, pomodlí se
tři Otčenáše a Zdrávasy, potom užnou několik stébel a opášou
se jimi v pasu, aby jich záda nebolela. Na první pokládku položí
se hrst obilí křížem, a tak i když se dožne na pokládku
poslední.
- Když sekali první obilí a blížila se bouřka, vrhli se na zem při prvním zahřmění ve víře, že je nebude po celý rok bolet v kříži.
- Kdo nezarovnal při sečení strniště, tomu prý se rozejdou námluvy.
- Prý se neožení takový sekáč, který neumí dobře táhnout špici kosy a nechává proto velké strniště, nebo-li podřadek.
- Když sekáč doseká, zabrousí kosu, aby prý čert nevěděl, co se sekalo.
Velmi oblíbeným zvykem bývalo, že ženci svazovali prvního návštěvníka ten den, co za nimi došel, ať byl z rodiny hospodáře, či pouhý pocestný se slovy: "My tohoto pána máme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého krále. Přitom jim přejí ať ourodnou sklizeň mají a nám na džbánek piva přispějí." Aby byl rozvázán a propuštěn, musel se vykoupit.
Večer se sekáči vraceli s kosami přes ramena domů, šli celí upocení, osmahlí, neboť červencové slunce zatroleně po celý den pálilo. V dálce na obzoru zapadalo sluníčko a pomalu rostl chládek. Ve vsi zvonilo klekání ...
Zdroj: Internet
🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾🌾
