Zdroj: Pavel Klanica
Únos
nevěsty po valašsku
Janek
Machatý sa ženil.
Tož
to nebyla žádná malá událosť. Na Vsetíně sa o tem mluvilo už
od pondělka, v hospodě od úterka a u řezníka od středy, protože
jak sa na Valašsku chystá svaďba, ví o tem napřed řezník,
potem farář a až nakonec ženich.
Janek
seděl večer před svaďbú ve Valašském šenku, před sebú pivo,
vedle sebe Metúda, Juru, Franca a starého Koňaříka, kerý už na
žádné svatbě netancoval, ale zato na každé seděl tak dlúho,
až ho moseli odnést aj s lavicú.
„Chlapi,“
pravil Janek a dúležito si utřél fúsy, „já vám řeknu jedno.
Já si beru takú kočku, že gdyby šla přes náměstí, aj socha
by sa za ňú otočila.“
„Socha
né,“ pravil Metúd. „Ta je z kameňa. Ale ty sa otočíš za
každú, co má sukňu a nejde moc rychlo.“
„Neurážaj,“
pravil Janek. „Totok je láska.“
„Láska?“
zvedl obočí Jura. „To si říkal aj o téj z Lidečka, co ti
vypila púl výplaty a nechala ťa na nádraží s harmonikú.“
„To
byla chyba v komunikacii,“ mávl rukú Janek.
„No
jistě,“ kývl Metúd. „Ona komunikovala ze slivovicú a ty s
prázdnú peněženkú.“
Chlapi
sa řehtali, Janek zrudl, ale bylo vidět, že je šťastný jak
prasa v blátě. Enem měl jednu chybu. Nechtěl prozradiť, kde bude
svadební hostina.
„Nic
vám nepovím,“ pravil. „Vy byste mi tam dělali ostudu.“
„My?“
urazil sa Franc. „My sme slušní hosté.“
„Ty
si naposledy na svatbě usnúl v dortě,“ připomněl mu Jura.
„To
nebylo spaní,“ bránil sa Franc. „Já sem kontroloval, esli je
krém poctivý.“
„A
proč si ho kontroloval hubú?“
„Protože
ruky sem měl obsazené řízkem.“
Janek
sa enom usmál. „Né. Nic. Hostina bude gde bude. A vy sa to
nedozvíte.“
To
byla chyba.
Protože
gdyž Valachovi řekneš, že sa neco nedoví, udělá si z teho
životní poslání. A gdyž je u teho Metúd, tak aj kulturní
program.
Ráno
byla svaďba.
Nevěsta
sa menovala Boženka a byla pěkná jak obrázek na svatéj kartičce.
Bílá jak sníh, usměvavá jak nedělní koláč a hodná tak, že
aj farář sa na ňu díval, jako by mu ju osobně poslal pánbúh,
aby mu spravila náladu po ranním kázání.
Janek
stál u oltářa a tvářil sa vážně. Enem sa mu trochu třásly
kolena, což fšeci přičítali dojetí, ale Jura později tvrdil,
že to bylo tým, že mu Metúd ráno nalél „na kuráž“ takú
slivovicu, po keréj by aj kúň začal přemýšľať o smyslu
života.
Po
obřadu sa svatebčané přesunuli do hotela.
A
chlapi?
Chlapi
už tam byli.
Nigdo
neví jak. Možná šli podle voně guláša. Možná podle muziky.
Možná podle teho, že Metúd znal číšníka, kuchařku, vrátného
aj paní, co tam v zimě čistila schody. Na Valašsku totiž
existujú enem dvě tajemství: kolik má kdo ve sklepě slivovice a
gde přesně končí hranica mezi příbuznýma a nepříbuznýma.
Fšecko ostatní sa zjistí do oběda.
Metúd
vešel do sálu s velikú krabicú ovázanú mašlú.
„Janku!“
zvolal. „My sme ti donesli svatební dar.“
Janek
zbledl.
„Tož
to nemuselo byť,“ pravil opatrno.
„Moselo,“
pravil Metúd. „Svaďba bez daru je jak guláš bez cibule. Dá sa
to přežiť, ale je to smutné.“
Položil
krabicu na stůl. Fšeci sa naklonili. Nevěsta sa usmívala. Janek
sa potil.
Metúd
slavnostně rozvázal mašlu a vytáhl .. nočňák.
Veliký,
bílý, smaltovaný nočňák s modrým prúžkem.
V
sále sa rozhostilo ticho.
„To
je,“ pravil Metúd dojatě, „rodinný základ.“
„Metúde,“
sykl Janek, „ty si vúl.“
„Neurážaj
svadební dar. Toťten nočník je symbol. Dnes začínáte nový
život. A gdyž člověk začíná nový život, mosí měť istotu,
že gdyby v noci něco přišlo, nemosí utěkať přes púl baráku.“
Boženka
sa rozesmála první. A gdyž sa rozesmála nevěsta, bylo vyhráno.
Za chvílu sa smíl celý sál, enem Janek vypadal, že by nejradši
vléz do teho nočníka a nechal sa odnésť.
„Aby
dar nebyl prázdný,“ pokračoval Metúd, „tož ho hneď
naplníme.“
Vytáhl
flašu slivovice.
„Metúde,“
pravil farář z druhého konca stola, „s mírú.“
„Otče,
nebojte sa. Já míru znám. Míra je ocaď pocaď.“
A
nalél nočník skoro po okraj.
„Na
zdraví mladých!“
„Z
nočňáka piť nebudu,“ pravil Janek.
„Proč?“
„Protože
je to nočňák!“
„Ale
nový,“ pravil Metúd. „Eště do něho nikdo ani nepomyslel.“
Jura
dodal: „A gdyž si člověk vezme manželku, měl by sa naučiť,
že v životě nejde všecko z pohára.“
To
byla věta tak hluboká, že ju nikdo nepochopil, ale fšeci
zatleskali.
Metúd
sa napil první. Pak Jura. Pak Franc. Pak starý Koňařík, kerý
pravil, že ze slušnosti enom cucne a cucnul tak, že v nočňáku
klesla hladina o dva prsty.
Pak
nočňák obešel púl sálu.
Po
druhém kole už sa fšeci tvářili, že je to krásná stará
valašská tradica.
Po
třetím kole už aj farář pravil, že tradice sa majú zachovávať,
ale že on enem symbolicky.
Po
čtvrtém kole začal ženich objímať harmonikářa a tvrdil, že
hudba je jediný jazyk, kerému rozumí aj tchýňa.
Tchýňa
to slyšela.
A
od té chvíle měl Janek v manželství první problém.
K
večeru sa svatba rozjela, jak sa patří.
Řízky
mizely, zelé voňalo, knedle padaly do taléřú jak peřiny, muzika
hrála a starý Koňařík tančil s kabátem, protože nevěstu mu
už nechtěli púčiť.
Metúd
sa naklonil k Jurovi.
„Je
čas.“
„Na
co?“
„Na
únos nevěsty.“
Jura
sa rozhlédl. „Teď? Dyť ju hlídá púl rodiny.“
„Právě
proto né teď.“
„A
kdy?“
Metúd
sa usmál tak, jak sa usmívá člověk, který vymyslel blbosť a je
na ňu hrdý.
„Až
bude Janek mysleť, že už má pokoj.“
Jura
chvílu mlčal.
„Ty
chceš unésť nevěstu ze svatebního loža?“
„Nechcu,“
pravil Metúd. „Já to považuju za kulturní povinnosť.“
„To
je sviňárna.“
„To
je tradica, kerá eště nevznikla.“
A
tak šli za Boženkú.
Boženka
seděla u stola, pila sodovku a tvářila sa, že má situacu pod
kontrolú. Což byla pravda. Nevěsty mívajú na svaďbě pod
kontrolú fšecko, kromě ženicha a strýcú z matčinéj strany.
Metúd
sa uklonil.
„Boženko,
cero valašského lidu.“
„Co
chceš, Metúde?“
„Potřebujeme
tě na únos.“
„Já
už sem unesená. Od rána.“
„To
je úřední únos. My chystáme lidový.“
Boženka
sa rozesmála. „A co Janek?“
„Janek
už je ve stavu, gdy by si nevšim, ani gdyby mu místo tebja dali do
postele harmoniku.“
„A
dáte?“
„Né.
Harmonika je drahá.“
„A
co tam dáte?“
Metúd
sa poškrábal pod klobúkem.
„Kočku.“
Boženka
ztuhla. „Jakú kočku?“
„Normální.
Čtyřnohú. S koťatama. Od hospodské Mařky. Má jich plnú
prádelňu.“
Boženka
sa nejdřív chytla za hubu. Potom za břucho. Potom sa smála tak,
že jí málem spadl závoj.
„A
co gdyž sa Janek lekne?“
„To
je v pořádku. Muž sa má po svatbě hned první noc naučiť, že
život ho bude překvapovať.“
Boženka
sa zamyslela.
„Dobře.
Ale já chcu býť schovaná tak, abych fšecko viděla.“
„To
je samozřejmé,“ pravil Metúd. „Bez obecenstva není umění.“
Kolem
púlnoci odvedli Janka do pokoja.
Nesli
ho dva svědci a jeden bratranec, kerý tvrdil, že Janek ide sám,
enem zrovna používá společenskú oporu.
Janek
si sednul na postel, podíval sa na Boženku a pravil:
„Ženo
moja ..“
Pak
sa zamyslel.
„Já
sem zapomněl, co sem chtěl řécť.“
„To
nevadí,“ usmála sa Boženka. „Hlavně si lehni.“
Janek
si lehnul napříč přes postel, v botách, s kravatú přes ucho a
s výrazem člověka, kerý sice vstúpil do manželství, ale jeho
tělo už rezignovalo.
Za
dvě minuty spal.
Za
tři chrápal.
Za
čtyři sa na chodbě objevili Metúd s Jurú, každý nesl neco
podezřelého. Jura škatulu, Metúd nočňák, protože tvrdil, že
dobrá rekvizita sa nemá opúšťať po prvním dějství.
Boženka
potichu stanula.
„Rýchlo,“
šeptla.
„Neboj,“
pravil Metúd. „Máme zkušenosti.“
„S
čím?“
„S
blbosťama obecno.“
Odvedli
Boženku do vedlejšího pokoja, gde už čekala kuchařka, dvě
družičky a starý Koňařík, kerý tam sice neměl co robiť, ale
tvrdil, že šel kontrolovať požární bezpečnosť.
Pak
Jura otevřel škatulu.
Uvnitř
seděla kočka.
Velká,
mouratá, naštvaná a hrdá. Vedle ňej tři koťata.
Kočka
sa podívala na Metúda pohledem, kerým sa dívajú enem kočky a
staré učitelky.
„Ta
nás zežere,“ šeptl Jura.
„Neboj.
Je slušně vychovaná.“
V
tu chvílu kočka zaprskala tak, že Metúd málem pustil nočňák.
„Vidíš?
Zdraví.“
Strčili
škatulu opatrně pod peřinu vedle Janka. Koťata sa rozlezla. Jedno
mu vlezlo na břuch, druhé k uchu a třetí sa usadilo na kravatě.
Kočka
si sedla Jankovi k nohám, stočila ocas a vypadala, jak by byla v
manželství už deset rokú a nic ju nepřekvapí.
Metúd
ustúpil, spokojno kývl a pravil:
„Hotovo.
Má kočku aj s přírůstkem.“
Ráno
přišlo dřív, než mělo.
To
sa na svatbách stává často. Člověk má pocit, že noc teprve
začala a zatým už za oknem stojí slunko jak exekutor.
Janek
sa pohnúl.
Koťata
sa pohnula též.
Janek
otevřel jedno oko.
Kočka
otevřela obě.
Chvílu
na sebe hleděli.
Potom
Janek zařval tak, že dole v kuchyni spadl šufan do máčky a farář
udělal křížek aj nad kafem.
Do
pokoja vtrhli chlapi, Boženka, tchýňa, družičky, kuchařka aj
starý Koňařík, kerý tvrdil, že zrovna šel kolem, ačkoli spal
ve špajzu na pytli mouky.
Janek
seděl na posteli, vlasy jak hnízdo, kravata na zádoch, v ruce koťa
a před sebú kočku.
„Gde
je Boženka?!“ zakřičal.
Boženka
stála ve dveřách a smála sa tak, že nemohla mluviť.
Metúd
sa zatvářil vážně.
„Janku,
my sme ti včera říkali, že máš krásnú kočku.“
„No?!“
„A
vidíš. Neklamal si. Enem si nám zatajil, že už má aj děcka.“
Celý
pokoj vybuchl smíchem.
Janek
sa podíval na koťa v ruce. Koťa zívlo. Kočka sa protáhla a
skočila mu na peřinu, jak by říkala: hlavně nedělaj scény,
ogaro, ráno je aj tak dost těžké.
„Vy
ste hovada,“ pravil Janek.
„Zme,“
kývl Jura. „Ale tvoje.“
Tchýňa
si založila ruky.
„A
toto má byť sranda?“
Metúd
sa uklonil.
„Tetinko,
toto je výchovný program pro ženicha.“
„Jaký
program?“
„Aby
hneď od první noci věděl, že gdyž doma něco mňauká, má sa
napřed podívať, estli je to žena, děcko, nebo kočka. A až
potom mudrovať.“
Tchýňa
chtěla něco řécť, ale Boženka ju objala.
„Mami,
nechaj ich. Já sem o tem věděla.“
„Ty?!“
„Já.“
Tchýňa
sa podívala na Janka.
„No.
Tak aspoň víš, koho sis vzal. Ona sa ti neztratí.“
Janek
si povzdechl.
„Tož
to vidím.“
Koťata
začala lézť po posteli. Jedno mu vlezlo do boty. Druhé sa chytilo
za peřinu. Třetí se přitulilo k Božence a ta ho zvedla.
„To
je pěkné,“ pravila. „Jedno si necháme.“
Janek
zblednul podruhé.
„Jak
necháme?“
„Normálně.
Svaďba má měť památku.“
Metúd
zvednul prst.
„Správně.
Nekemu zostane fotka. Nekemu prsten. A Jankovi zostane kočka, co mu
připomene, že chlap može plánovať, ale roba rozhoduje.“
Janek
sa podíval na Boženku, potom na kočku, potom na Metúda.
„A
ten nočňák?“
Metúd
ho slavnostně zvedl z nočního stolka.
„Ten
si necháš též. To je rodinné stříbro.“
„Smaltované,“
opravil Jura.
„Tým
lepší. Stříbro by ukradli, smalt ti zostane.“
A
tak měl Janek po svatbě robu, kočku, kotě, nočňák a historku,
kerú mu na Valašsku připomínali eště dvacet rokú.
A
kdykolik sa pak v hospodě pochlubil, že má doma pěknú kočku,
chlapi sa hneď ptali:
„Kerú,
Janku? Tu v kuchyni, nebo tu, co ti spí u noh?“
A
Janek už sa neurážal.
Enem
mávnul rukú a pravil:
„Chlapi,
hlavně že mně doma negdo vrní.“
Zdroj: Pavel Klanica
😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊
Docela by mě zajímalo, 
