Zdroj: Pavel Klanica
Už rostú
Cyril z Horní Bečvy chodil na hřiby zásadně brzo ráno. Ne proto, že by byl ranní ptáča, ale protože po osméj už byl les plný dúchodcú, hřibařú z města a rúzných dalších škúdců, keří chodili po jeho rajónu, jak by ho kúpili aj s veverkama.
Teho rána vyrazil už v pět. Do kapsy dal kudlu, chleba se špekem, placatku slivovice a igelitku z Lidlu. Košík nebral. Košík nosíja enem lidi, co chcou vypadať jak hřibaři. Opravdový Valach nacpe hřiby do čehokoliv, co zrovna najde - do igelitky, do košule, do čepice lebo v krajním případku aj do nohavíc.
Doma řekl robce:
„Idu sa enem projíť.“
Bo gdyby řekl, že ide na hřiby, šla by s ním. A jak známo, roba v lesu funguje podobně jak navigaca v kamionu - pořáď cosik hlásí, každú chvílu chce odbočiť a nakonec člověka zavede úplně inde, než chtěl.
Cyril měl svúj flek. Za potokem, pod třema bukama, kúsek od smrku, co vypadal jak starosta po obecním plesu. Tam rostly hřiby každý rok. Nikemu to místo neukázal, ani vlastnímu synovi.
„Až umřu,“ říkával, „tak sa to dovíš.“
Syn sa ho jednúc zeptal:
„A jak?“
„Najdeš mňa tam.“
Cyril došel na místo, odhrnul kapradí a zústal stáť s otevřenú hubú.
Před ním trčál hřibisko.
Nebyl to obyčajný hřib. To nebyla houba. To byl stavební objekt. Klobúk měl široký jak kruhový objezd v Rožnově a nohu tlustú jak slúp vysokého napěťá. Gdyby na něho negdo namaloval číslo popisné, moh sa tam přihlásiť k trvalému pobytu.
Cyril si sundal čepicu.
„Ježíšmarjá ..“
Pak sa rozhlédl, estli ho negdo nevidí. Bo první myšlenka každého poctivého hřibařa není, jak hřib utrhnúť, ale jak zabrániť ostatním, aby zjistili, kde róstl.
Obešel ho ze fšeckých stran. Zkusil s ním zakývať. Hřib sa ani nehnúl.
Vytáh kudlu a začal řezať. Po deseti minutách zjistíl, že jeho kudla, kerá bez problémú zvládala špek, klobásu aj vánočního kapra, je proti temu hřibu enem taková lesní manikúra.
Napil sa slivovice a pustil sa do práce znova.
Po hodině měl uřezaný asi centimetr.
„Ty sviňo,“ pravil hřibu uznale.
Nakonec utíkal domú pro sekyru, pilu, rýč a táčky. Ženě tvrdil, že v lese spadnúl strom přes cestu.
„A proč bereš táčky?“ zeptala sa.
„Bo je těžký.“
„Ten strom?“
„Ne. Ta cesta.“
Žena na něho chvílu hleděla, ale byla na Cyrila zvyklá. Za třicet rokú manželství už věděla, že nekeré otázky člověku nepřinesú odpověď, enem další starosti.
Cyril sa vrátil k hřibu a začala těžba.
Nejdřív obkopal nohu. Pak ju nařezal pilú. Nakonec použil sekyru a několik výrazú, keré by v kostele zpúsobily samovolné zhasnutí svíček.
Když hřib konečně povolil, Cyril ho chytil do náruče. Enomže hřib byl těžší, než čekal. Přepadnúl s ním dozadu, zmizel pod klobúkem a chvílu z lesa trčaly enem jeho gumáky.
Po další dávce slivovice sa mu podařilo hřib postaviť na táčky. Táčky sa okamžitě zlomily.
Tak ho táh po zemi.
Cestou potkal Jožina, kerý šel zrovna na dřevo.
„Co to vlečeš?“ zeptal sa Jožin.
Cyril stál před hřibem, aby ho zakryl tělem.
„Nic.“
„Za tebú je hřib jak autobus.“
„To není hřib.“
„A co to je?“
Cyril přemýšlal.
„Pařez.“
„Pařez má klobúk?“
„To je nový druh.“
Jožin vytáh mobil.
„Počkaj, vyfotím si to.“
V tu chvílu Cyril pochopil, že je konec. Fotka bude do pěti minut na Facebooku, do deseti minut ve všeckých valašských skupinách a do oběda přijedú televizní štáby, botanici, ochránci přírody a nejací ľudé z Prahy, keří hřib prohlásá za evropsky významnú lokalitu.
„Nefotit!“ zařval Cyril. „Eště není očištěný!“
Bylo pozdě.
Jožin zveřejnil snímek s textem:
UŽ ROSTOU! Horní Bečva, přesné místo neprozradím.
Do hodiny byly lesy kolem Bečvy plné lidí. Přijely rodiny s dětmi, dúchodci s holama, hřibaři s GPS a jeden podnikatel s dodávkú, dvúma motorovýma pilama a cedulú - VÝKUP HUB.
Cyril mezitým dotáh hřib domú.
Žena vyšla před chalupu, založila ruky a dívala sa naňho.
„To je ten spadlý strom?“
„Ne.“
„Tak cesta?“
„Nedělaj ze mňa vola. To je hřib.“
„A co s tým chceš dělat?“
Cyril si otřel čelo.
„Smaženicu.“
Žena obešla hřib, kopla do nohy a zavrtěla hlavú.
„Na to nemáme pánvicu.“
Nakonec museli klobúk rozřezat motorovú pilú. Polovicu usušili na střeše stodoly, čtvrtinu naložili do pětilitrových sklenic a ze zbytka udělala Cyrilova žena smaženicu v kotli na zabijačku.
Najedla sa celá dědina.
Jožin si dal třikrát, starosta čtyřikrát a Cyril seděl u kotla, pil slivovicu a každému vysvětloval, že takových hřibú tam bylo nejmeň deset.
„A gde?“ ptali sa všeci.
Cyril sa zasmíl.
„To vám neřeknu.“
Od té doby choďá ludé po lesách kolem Horní Bečvy a hledajú další hřiby obry. Nenašli zatým ani jeden. Enem staré zloméné táčky, kus pilového řeťaza a místo v zemi velké jak základová deska rodinného domu.
Cyril už na hřiby nechodí.
Tvrdí, že letos nerostú.
Ale každé ráno sedí před chalupú, dívá sa směrem k lesu a hlídá, estli sa tam náhodú negdo nemotá.
Bo správný houbař vám může ukázat svoju robu, výplatní pásku, jizvu po operaci aj heslo k internetovému bankovnictví.
Ale svůj flek?
To rači pojde.
Zdroj: Pavel Klanica
🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄🍄
.jpg)
.jpg)
