Nedávno mi jeden návštěvník blogu napsal,
že by ocenil víc Valaštiny.
Tak uvidíme, zda to ocení i ostatní návštěvníci mého blogu.
Zdroj: Pavel Klanica FB
... aneb aj gdyž trnka pochopila,
že povidla sú málo.
Dneskaj si kdekdo myslí, že Valach sa narodil tak, že mu porodní bába jednu vlepila po řiti, on zařval „tož naléj!“ a v ruce už držal štamprlu.
Není to pravda.
Valach sa sice rodí tvrdý, podezřívavý a od přírody vybavený schopnosťú poznať špatnú slivovicu aj přes zavřenú flašu, ale skořej to s tým pitím nebylo také horké. Trnky sa hlavně sušily, vařily, cpaly do koláčů, dělaly sa z nich povidla a negdo z pecek lisoval aj olej. Švestka domácí, po našém trnka, byla taková valašská oliva. Enem místo mořa měla kopce a místo olivového hája sad, gde sa člověk musel skloniť, zvednúť koš a enem dúfať, že sa mu v zádoch neozve takové to tiché „křup“, po kerém už člověk celý podzim chodí jak starý pant od vrat.
Na Valašsku sa trnkám dařilo odjakživa. Hlína, svahy, počasí, tvrdohlaví ľudé a Boží úmysel sa tam potkaly tak šikovně, že strom pochopil: tady mosím rodiť, bo gdyž nebudu, strýc mňa omlátí pohledem.
Ve Vizovicách byla vrchnostenská palírna už dávno, eště gdyž sa víc pálilo z pivního kvasu než s trnek. Ale potom negdo uviděl trnky, uviděl kotel, uviděl život, kerý je těžký, daně, robku, dluhy, počasí a úřady a řekl si:
„Z teho by mohlo byť neco, co člověku aspoň na chvíľu vysvětlí svět.“
A tak začal úsvit slivovice.
Napřed opatrno. Pak vjac. A na začátku devatenáctého stoleťá už trnka věděla, že její osud není skončiť enem v povidlách na frgále. To je pěkný konec, o tym žádná. Ale trnka má v sobě větší ambice. Trnka nechce enem sladiť hubu. Trnka chce člověku otevříť dušu, rozvázať jazyk, vyčistiť ránu, zachrániť zabijačku, uplatiť súseda, zahřáť pohřeb a v krajním případě způsobiť, že strýc Metúd začne zpívat valašskú hymnu - My zme Valaši... pospátky.
Poddaní si kdysi sami pálit nesměli. To byla doba, gdy panstvo vědělo, že ľud má pracovať, mlčať a slivovicu kupovať od vrchnosti. Enemže Valach není tvor, kerý by dlúho snášal stav, gdy trnka visí na stromě a kotel stojí zbytečně chladný.
Tak příšel rok 1835, císařský patent a Valaši konečně mohli páliť daněprostú kořalku do jedného vědra.
Jedno vědro mělo šestapadesát litrů.
To mosel byť krásný zákon.
Dneskaj gdyž úřad dovolí člověku šestapadesát litrů čehokoliv, bývá to obyčajno odpadní voda, povolené množství nervú na měsíc, lebo formulář v pěti kopiách. Tedy to byla kořalka. Člověk skoro chápe, proč sa o starém mocnářství negde eště mluví s nostalgiú.
Hospodářské spolky a inteligence potom začaly lidem vysvětlovať, že dělať povidla je málo výnosné a že by bylo lepší věnovat sa výrobě slivovice. To je krásný okamžik českých dějin: inteligence konečně poradila rolníkovi neco, co dávalo smysl.
Od té doby sa věci daly do pohybu.
Pravá valašská slivovica nemá byť žádná prúmyslová voděnka, kerú by člověk mohl zaměnit s technickú slzú úředníka. To, co má čtyřicet procent, može byť dobré akorát tak do bonboniéry pro tetinu z Brna. Valašská slivovica má mívať kolem dvaapadesáti. Ne proto, že by Valach byl alkoholik, ale proto, že pod pětačtyřicet procent už člověk v hubě cítí vodu.
A vodu máme v potoku.
Slivovica mosí byť čirá, voňavá, tvrdá a při nalití mosí prsténkovať. To sú ty drobné pramínky po skle, keré znalec pozoruje s tvářú filozofa. V takú chvíľu sa z obyčajného chlapa stává odborník, chemik, básník, degustátor aj farář pohanského obřadu. Drží štamprlu proti světlu, zamhúří oko a praví:
„Tož, to má nohy.“
Nohy má potem aj on, ale negdy trochu každú jinde.
Základ je dobrý kvas. Trnky mosá dozráť, spadnúť, posbírať sa, nechat sa prokvasiť a potem přinde kotel. Pálení není práca. Pálení je svátek. Je tam oheň, pára, voda, železo, voňa, čekání a chlapi, kerým sa na chvíľu zdá, že rozumijú alchymii, životu, politice aj robám.
Nerozumijú.
Ale při pálení jim to nigdo neříká, bo by sa pokazila atmosféra.
Spisovatel Josef Holcman pěkno napsal, že slivovica patří k hospodářskému roku jak zemňáky lebo obilí, bo je výsledkem lidské práce.
A měl pravdu.
Člověk celý rok stříhá stromy, seče travsko, sbírá trnky, hlídá kvas a v hlavě má pořád tu ledovú čirosť. Tu sílu ohňa. Tu krásu kotárú.
A též tu praktickú myšlenku, že gdyž bude zima, bolesť v krku, svaďba, pohřeb, návščeva z úřadu, lebo ogar s rozbitým srdcem, dobrá flaša fšecko aspoň na chvíľu srovná do lajny.
Na Valašsku má slivovica magickú moc.
Je to platidlo, dar, lék, omluva, poděkování, argument, úplatek, otvírák dveří a negdy aj poslední slovo v debatě.
Gdyž člověk příde s prázdnýma rukama, je host.
Gdyž příde s flašú, je příbuzný.
Gdyž příde s dobrú flašú, može byť aj z Prahy a na chvíľu mu to odpustíme.
Za války byla slivovica tvrdší měna než peníze. Litr stál na černém trhu aj patnáct set korun. To už nebyla kořalka, to byl investiční nástroj. Kronikáři psali, že pálenka ne enem hřála, ale aj šatila. Za slivovicu sa dal sehnať kabát, boty, maso, kuřivo, tuk, možná aj svědomí, gdyž ho měl negdo volné.
Obchodníci sa tehdy na člověka s penězma dívali skoro pohrdavě:
„Co si to dovoluješ? Peníze? A kde máš flašu?“
Dokonce aj gestapo sa dalo negdy slivovicú obměkčit. To dokazuje, že ideologie može byť tvrdá, ale žaludek má aj esesák lidský. Třetinu legálně vypálené slivovice si bral wehrmacht. To je pěkný dúkaz, že války sa nevedú enem o území, uhlí a ropu, ale aj o demižón.
A pak přišli komunisti.
Ti si mysleli, že dokážú řídit fšecko. Prasata, obilí, uhlí, ľudí, myšlenky, básníky, hospody aj pálenice. Enemže slivovica je fenomén, kerý sa nedá znárodniť. Ona si teče, kge chce. Přes paragrafy, přes sklepy, přes známosti, přes ďuravé protokoly a hlavně přes hrdlo.
Trestní zákon pamatoval na ilegální pálení. Paragrafy byly napsané pěkně, přísně a tak, aby z nich šel strach. Enemže paragraf má jednu slabinu. Nepije.
Ale súdca pije.
A gdyž měl roku 1974 súdiť starého ogara za černé pálení a obžalovaný pravil, že trnek bylo moc a přeca ich nevyhodí, nastala v súdní síni ta pravá valašská spravedlnosť. Předseda senátu, znalý věci, lidu aj obsahu štamprle, rozhodl asi v duchu:
„Tolik trnek na dědině a nemoct si napáli slivovicu? To by nebyl socialismus. To by bylo barbarství.“
A gdyž potom chtěl nechat zapsať, že obžalovaný má soudu přinésť vzorek, uvědomil si, že aj súdní protokol má svoje meze.
Ještě krásnější byl případ z Valašskokloboucka. Veřejná bezpečnosť zadržala chlapa s mobilní pálenicú ve Volze. To už samo o sobě ukazuje technickú vynalézavosť našeho ľudu. Dneskaj by na to byly evropské dotace, startup, ekologický certifikát a prezentace v angličtině: Mobile Plum Spirit Solution for Rural Resilience.
Tedy mu zabavili auto aj šedesát litrů slivovice.
Náčelník volal nadřízeným do Gottwaldova:
„Přijeďte pro ten konfiskát hneď, já nemožu chlapy udržať!“
To je věta, kerá by měla byť vytesaná na každéj policejní akademii. Bo hlídat zabavenú slivovicu na Valašsku je asi jak postavit kozu za búdu skladu se zelím.
U súda bylo třeba dodať vzorek zabavené slivovice. Po nekolika urgencách přišla odpověď, že při nezbytné manipulaci s demižóny došlo nešťastnú náhodú k jejímu úplnému vylétí.
Čest práci.
To „vylétí“ moselo probíhat dlúho, po malých dávkách, s chlebem, cibulú a politickým vědomím. Možná aj za zpěvu. A určitě s hlubokým smutkem nad vzniklú škodú.
Největší ukázka valašského ducha ale přišla v padesátých rokách. Súd rozhodl veřejně vyléť devadesát litrú zabavené slivovice do záchoda na národním výboře. To už nebyl trest. To byl útok na civilizaci.
Místní funkcionáři byli sice komunisti, ale nebyli blbí.
A hlavně byli Valaši.
Svolali neformální radu a rozhodli, že v budově rychlo vybudujú splachovací záchod. Odpadní trubky samozřejmě nevedly do kanála, ale do sklepa, gde už čekaly nádoby. Papaláši navrchu sledovali revoluční likvidacu černéj pálenky, zatímco dole slivovica pokračovala v třídním boji správným směrem.
Tak slivovica porazila aj komunismus.
Ne naráz, ale po kapkách.
To fšecko ukazuje jednu věc: gdyž ide o slivovicu, paragrafy majú stát stranú, úředník má držať hubu a trnka má dostať šancu naplniť svúj historický úkol.
Samozřejmě, slivovica má aj léčivé účinky. To ví každý. Léčí sračku, břuchabol, nafúkané v čuni, depku, bebí a gdyž je dávka dobře zvolená aj ostaní hajzle, co sa vás pokúšajú zlomiť.
Enem sa mosí dávať pozor, bo gdyž dávka přesáhne jednu flašu na jedného Valacha, slivovica už neobsahuje mazadlo, ale pravdu.
A pravda, jak známo, bývá nebezpečná hlavně po třetí štamprli.
Moja stařenka říkávala, že štamprla ráno je medicína, štamprla večer je prevenca a štamprla mezi tým je společenská povinnosť. Děcka to slyšať nemjaly, ale slyšely. Na Valašsku sa před děckama tajilo všecko, enem ne to, co sa řvalo v kuchyni.
Jednúc učitelka v Karlovicách zadala děckám úkol, aby donesly příběh s morálním ponaučením. Jedna cérka povídala o vajcách, druhá o kuřatách, všecko pěkné, školní, nevinné. A potem příšel Pepan.
Pepan pravil, že jeho strýc Jožin slúžil s paragánama v Kosovu, vrtulník mu sestřelili a on měl při sobě enem kulomet, mačetu a flašu slivovice. Aby sa flaša nerozbila, vypil ju eště před dopadem. Pak přistál mezi povstalcama a rozdal spravedlnosť tak dúkladno, že by sa za to nemusel styděť ani okresní výbor po žňách.
Učitelka zbledla a ptala sa:
„Pepane a jaké z toho plyne ponaučení?“
Pepan pravil:
„Neser strýca Jožina, gdyž vypije flašu slivovice.“
A to je, přátelé, pedagogika praxe.
Na Valašsku sa moudrosť nikdy moc nebalila do hedvábného papíra. Řekla sa tak, aby bolela, zasmála a ostala v hlavě. Proto moh strýc Metúd jednúc u stola zahlásit:
„Slivovica je najlepší stará a domácí, robka mladá a cizí.“
Tetina krájala cibulu a ani nezvedla hlavu.
„A chlap,“ pravila, „je najlepší hluchý, chromý a pojištěný.“
Tým byla celá filozofia pohlaví vyřízená přesněj než na jakékoliv konferenci v Praze, gde by k tomu potřebovali tři panely, moderátorku, dotaci a závěrečnú zprávu o inkluzivním vztahu k tradičním destilátům.
Pravda je taková, že slivovica može byť stará a domácí, bo čím delej stojí, tým větší má charakter. Robka, gdyž s chlapem vydrží třicet rokú, už též není cizí. Ví, jak chrápe, jak lže, jak sa bojí dochtora, jak tajně užírá tlačenku a jak dělá před chlapama kohúta a potem sedí v kuchyni jak zmoklý pes, gdyž mu život dá přes držku.
A přesto mu ráno postaví kafe.
To je větší zázrak než prstýnkování ve štamprli.
Enem chlap to málokdy řekne. Radši se podívá do taléřa a praví:
„Ta slivovica je dobrá.“
Robka sa usměje, bo roby rozumijú aj větám, keré chlap nedokáže vysloviť. Negdy hlavně tým.
A tak tu stojíme. Mezi trnkú, kotlem, zákonem, historiú, gestapem, esenbákem, súdcem, tetinú, strýcem Jožinem a jednú štamprlú, kerá vypadá nevinně, ale v sobě nese celé dějiny kraja.
Slivovica není obyčajné pití.
Je to valašská paměť v tekutém stavu.
Je to trnka, kerá prošla ohněm a vrátila sa silnější.
Je to dúkaz, že člověk može byť chudý, unavený, okradený, kontrolovaný, buzerovaný a zapsaný v protokolu, ale gdyž má ve sklepě demižón, eščě není poražený.
A proto gdyž dneska negdo začne mudrovať, že slivovica je enem alkohol, je dobré mu naléť malú, nechat ho přivonět, chvíľu mlčať a potem řécť:
„Synku, to není enem gořala. To je Valašsko, keré sa vešlo do flaše.“
A gdyž nepochopí?
Nevadí.
Gdo nechápe po první, pochopí po třetí.
A gdyž ani po třetí, potom je buď z Prahy, nebo pije vodku.
Oboje je smutné, ale léčiť sa to dá. Stačí dobrá domácí, stará, čirá, co prstýnkuje, nevoní po lihu, ale po trnkách, dřině, kopcoch a starých chalupách.
Enem pozor.
Do nabitej flinty sa nefúká.
Strýca Jožina po flaši nenasírat.
Zabavenú slivovicu nigdy nenechávat bez dozoru.
A gdyž vám úřad nařídí vyléť devadesát litrú do hajzla, napřeď sa podívajte, gde vede trubka.
Bo na Valašsku sa aj kanalizaca može stáť národním pokladem .....
Zdroj: FB Pavel Klanica
🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞
