Jeden zimní

Druhý měsíc únor krátký.

Pouští zimu mezi vrátky.

Moje milá, už je čas,

 jaro přijde mezi nás.

Zdroj obrázku a verše: Kalendář Josefa Lady

⛄

Článek jsem napsala v roce 2018 ještě na starém blogu.

🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲

Zimní radovánky

Nedávno jsme s kamarádkou vzpomínaly na naše dětská léta a zimní radovánky.

Máme to tu na Valašsku samý kopec, sáňkovalo se úplně všude.

Naproti domu máme kopeček, jako malá jsem sáňkovala a lyžovala i tam,

naši mě měli hezky na dohled.

Stál tam takový dřevěný dvojitý elektrický sloup a my se na lyžích trefovali mezi něj,

dojezd jsme měli až na cestě. Tehdy ještě nejezdilo tolik aut, tak to šlo.

Zdroj obrázku: Internet

Když už sem byla dítě školou povinné, začala jsem chodit na saňovačku k lesu,

jak se u nás říká "Pod kameněm".

Byla to delší trasa, jezdili jsme až z kopce v lese,

mezi stromy, pak skokem na cestu, zatáčka … to to fičelo,

až jsme skončili v zamrzlém potoce.

To byla jízda … a znovu šlapat do kopce …

Vzpomínám si, že se s námi jednou slabší led probořil

a kamarádka co seděla na saních až poslední zhučela do vody.

Měla takový šedý kabátek s kožešinkou, ten se napil vodou a vážil snad metrák,

ještě že měla kousek domů.

Tahali jsme ji ven z potoka pěkně dlouho, jak byla těžká díky mokrému kabátu.

Ještě k tomu oblečení, mívala jsem tepláky takové ty dole na gumu,

pěkně na nich držel zmrzlý sníh.

Později když už jsem byla větší,

jsem měla šponovky poděděné po sestřenicích a bratrancích (byla jsem nejmladší),

balonovou bundu a mamčiny staré válenky, styděla jsem se za ně

a ejhle teď jsou zase v módě.

Když už se šeřilo, slyšeli jsme z dálky hlasy,

to maminky svolávaly svoje děti domů.

Dnes už se to neslyší, každé dítě má mobil.

Naše mamka nás svolávala z okna na půdě

( jak se u nás říká z hůrového okénka)

To bylo jediné okno u nás otočené směrem k lesu.

Nechtělo se nám domů i když nás nohy ozýbaly

a na teplákách jsme měli koule ledu.

Doma v teple nám pak pěkně zašlo za nehty, to byla bolest,

ale na tu se hned zapomnělo.

Když to bylo před vánoci,

tak už doma vonělo cukroví a čekal nás horký čaj s citrónem.

Také jsem měla ráda saňovačky na naší cestě.

Tenkrát se ještě moc cesty nesypaly, to nám to fičelo.

Tam jsme jezdili, až už jsme byli větší a to nejraději až k večeru.

Sešlo se nás tam i patnáct, bylo nás v okolí hodně děcek ve stejném věku.

Saně se zapojily do dlouhého "vlaku", řídil Joža,

ten měl na prvních saních zvonec na krávu, to to cinkalo.

Na saních ležel na břiše a celý vlak řídil.

Cesta je z kopce, jako všechny cesty u nás, tak to byla jízda.

Jezdili jsme, jak jsme říkali, od Boří.

To byla u cesty taková skupinka borovic, zkrátka boří :-)

Když už se stmívalo, tak se zase ozývaly maminky.

Libóóó, domůůůů! Alenóóó … Boženkóóó ...Olinéééé …

Jožinééé … ty nevíš, kdy se chodí domů?

Plesk, plesk … i na takové věci došlo,

když už se volalo potřetí a děcko furt nešlo domů :-)

Taky jsme chodili bruslit na potok, měla jsem brusle kačenky na klíček,

pořád mi padaly z bot, ale bruslilo se o stošest.

Vzali jsme si metlu, odmetli sníh a už se jezdilo.

Sem tam se i led probořil a my se namáchali ve vodě,

ale té tam moc nikdy nebylo na utopení.

Jako úplně malá jsem bruslila u nás na příkopě.

Příkopy byly docela hluboké a jak zamrzly, vznikla krásná ledová cestička,

mělo to výhodu, že člověk nespadnul, chytil se břehu a bruslil dál.

Jejda, to byly časy, až je mi to líto, že už se to nikdy nevrátí.

I moje děti si užily saňovaček a lyžovaček.

Lyžovat se chodilo za les, říká se tam "Za kameněm".

Tam bývalo děti jako much.

Viděla jsem jak kolem nás chodily se sáňkami a lyžemi.

Dneska už to nevidím a když se tam jdu s vnuky saňovat,

tak jsme tam většinou sami 😕

Takové to jásání a pištění se už od lesa neozývá …

Jednu vzpomínku mám na konec zimy, bylo to někdy k jaru,

sluníčko bylo už vysoko, sníh tál … přišla jsem ze školy vzala sáně

a šla se ještě jednou svézt po naší cestě,

než sluníčko sníh úplně zničí. Sníh už byl taková břečka,

ale bylo ho tam ještě dost.

Moc to nejelo, ale nějak mi ten okamžik uvízl v hlavě

a když taje sníh si na něj vždycky vzpomenu.

⛄

Jako malá jsem ráda poslouchala vzpomínání našich rodičů či babiček

a dědečků na dětství.

Sami jsme chtěli, ať nám vyprávějí, jak to bylo,

když byli malí i když jsme to už slyšeli několikrát.

Dnes už se to nějak nenosí.

Když něco vzpomenu, dcera po chvíli řekne … a do školy jste jezdili na dinosaurech …

To je znamení, že toho mám nechat.

Ne, nezlobím se, je jiná doba, chápu mladé lidi.

Někdy to těmi slovy zakončím sama.

Dříve bylo nějak víc sněhu, větší mrazy a sníh držel,

venku byly sněhové fujanice, ty už jsem nezažila dlouho.

Naproti nás na břehu byly veliké závěje a my jsme do nich skákali.

Dnes už tam závěje nejsou, stojí tam plot kolem MŠ.

Zima byla kdysi opravdová zima … nebo se mi to jenom zdá?

Vždyť už naši rodiče a prarodiče říkali, že za jejich dětství bylo více sněhu …

… a do školy jsme jezdili na dinosaurech ...

Děkuju všem, kdo došel až do konce

a "vyslechl" moje vzpomínání

Přeju příjemný den.

🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲🌲