🪶Draní ...

... peří a lidové zvyky.

Draní peří (tzv. „dračky“) – práce spočívající v oddělování husího peří od brku – bývala vedle předení druhá hlavní ženská zimní práce. A také forma zimní sousedské výpomoci. Dračky bývaly zároveň vítanou přátelskou besedou, při které se vyprávělo, zpívalo, hrály se i různé hry.

Dříve venkovské děvče považovalo hojnost peřin za chloubu, hospodyně po celé léto pečlivě ukládala každé pírko peří, protože v létě nebyl čas na draní. Pilně po celé léto škubala, podškubávala husy a kachny, aby měla na draní pěknou zásobu peří. Měla ho hojně v komoře na půdě a když nastaly dlouhé podzimní a zimní večery a ženy se shromáždily, přinesla hospodyně peří buď v hrnci, nebo pytlíku. Donesené peří muselo být toho večera sedráno, poněvadž by se jinak hospodyni nepovedla housata. Když bylo přinesené peří sedráno, postavil se hrnec po peří dnem vzhůru, kdyby však někdo nádobu, v níž bylo peří vyklepal a vyčistil dříve, než bylo všechno peří sedráno, zchromla by všechna housata.

🪿🦆🪿🦆🪿🦆🪿🦆🪿🦆🪿🦆

Prázdným brkům zbavených praporků peří se říkalo pápěrky. Ty se nevyhazovaly, postarali se o ně chudší lidé, kteří nemajíce peří, plnili jimi polštáře pro sebe. Tyto polštáře zvané „pápernice“, byly jen takovou výpomocí z nouze, poněvadž se jistě na nich spalo špatně. Z větších per, pokud se z nich neodrala špička, bylo možné svázáním vyrobit mašlovačku na potírání pečiva při pečení.

Poslední den draní peří, na který se všechny dračky peří vždy těšily, byl spojen s pohoštěním za vykonanou práci a říkalo se mu doderky. Té dračce peří, které zbylo v ruce poslední pírko, se říkalo pápěrnice, nebo bába a toto označení jí zůstalo až do příštího draní peří. Na doderky se dle možností hospodyně podával čaj s rumem, káva, jemný likér, smažené šišky a koblihy, buchty a vánočka, ohřátá uzenina. Na slavnostní večeři nechyběla ani kořalka, po níž se ženy rozveselily natolik, že se vracely domů dosti pozdě a rozjařeně.

Na Chodsku hleděli, aby bylo peří sedráno do sv. Martina, neboť tam platí pořekadlo:

„Do Martina dere, po Martinu přede!“

Kde přástek nebylo, tam se dralo třeba po celou zimu. „Dračky“ chodily od stavení ke stavení, až měli všude peří sedráno.

Na Lašsku se draní peří říkalo "škubačky". V Bystřici pod Lopeníkem na Slovácku byl na konci drhnutí "adamáš". V okolí Zvole na Vysočině se slavnostnímu ukončení drhnutí říkalo "dudírek".

Draní peří bylo přirozenou formou dřívějšího společenského života na venkově, který ženám umožňoval, aby si při své práci zpívaly, vyprávěly různé historky, báchorky, pohádky či místní pověsti a práce jim přitom zároveň lépe ubíhala. Vzhledem k tomu, že při této činnosti nikdy nechyběly ani děti, mnohé ze zajímavých příběhů a vzpomínek se tak předávaly z generace na generaci a jsou známy dodnes.

Zdroj: ceskezvyky.cz

🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶🪶