💖K babičce ...

Opět starý článek z mého blogu z r. 2015

💖

...  na Hukvaldy mě mamka, jako malou, brala jenom párkrát za rok,

většinou o prázdninách, nebo na dušičky.

Vzpomínám si, že jsem se už nemohla dočkat.

Měla jsem cestovní horečku týden dopředu.

Jezdila jsem tam velice ráda.

Autobus, kterým jsme jezdili, Zlín-Ostrava jel přes naší vesnici,

ale nestavěl tu, museli jsme do města na autobusové nádraží.

Pak jsme s ním vlastně projížděli skoro okolo domu.

To byla chvíle, kdy si mamka vždycky vzpomněla co zase zapomněla doma.

Jednou to byl velikonoční beránek, podruhé štangle salámu …

To cestování autobusem jsem zbožňovala.

Cesta tam vedla úzká a pořád do kopce a zase z kopce.

Z dálky to chvílemi vypadalo, 

jako kdyby před námi byla šedá stěna

 a já měla vždycky obavu, že tam nevyjedeme.

Okolo byla alej v jednom stromě byl zaražený volant, 

památka na autonehodu.

Teď už je tam cesta nová rovná a několika proudá.

Vlastně už několikátá nová cesta za ty roky.

Vždycky jsem vyhlížela, kdy uvidím Rychaltický most,

to byl nadjezd nad cestou.

Tam byla zastávka, kde už čekala teta, mamčina sestra.

Teta bydlela hned u mostu, vlastně skoro pod mostem.

Vždycky jsme u ní počkali, až nám pojede autobus na Hukvaldy,

 bylo to už jenom kousek.

Hukvaldský hrad bylo vidět od tety z okna.

Teta nám popovídala, co je na Hukvaldech nového, 

aby byla mamka v obraze.

U tety jsem taky ráda nocovala, 

vždycky přijela babička a mamčiny sestry.

Večer bylo veselo, měla jsem moc ráda to večerní povídání v posteli.

Jednou jsem prý babičce, když se tak večer povídalo řekla,

ať už raději nemluví, že už nějak těžko dýchá.

Všichni se tomu smáli a vzpomínali to ještě spoustu let.

Ale já jsem o ní měla vážně strach.

Nikdy jsem si nedovedla představit, že by mi babička někdy umřela.

Letos v prosinci už to bude čtyřicetdevět let co mezi námi není.

Babička, když jí bylo 80let

a za mlada i s dědečkem, toho jsem už nepoznala.

💖

Když jsme nastoupili do autobusu k babičce, 

tam už bylo plno mamčiných známých,

to bylo vítání a zdravení.

Když jsme vystoupili na Hukvaldech na podzámčí z autobusu,

na ten krásný pocit nikdy nezapomenu a mám to dodnes, 

když tam přijedu, ale bohužel už není za kým.

Jak jsme procházeli úzkou uličkou k babičce, říkalo se jí Malá strana,

tak všichni na mamku povolávali,

jestli přijela na dovolenou, jak dlouho se zdrží a kdy se staví …

Moc ráda na to vzpomínám.

Babička už vyhlížela u její roubenky a z okna voněl oběd …

Odpoledne se sešla okolní rodina a povídalo se a povídalo ... 

Na Hukvaldy už jezdím málo,

 je tam špatné dopravní spojení a autobus už u mostu nestaví.

Postavila se široká, nová cesta a zastávka by tam asi překážela.

Kolem babiččiny roubenky je teď pusto, prázdno. Všechno zarostlé,

žádné kytky ... je mi tam hodně smutno. 

Ani nevím, komu teď vlastně patří.

Hukvaldy byly, jsou a budou pro mně nejkrásnějším místem na světě … 

💖

Děkuju, že jste moje povídání dočetli až do konce.

Přeju vám krásný den

a moc děkuju za vaši milou návštěvu.

💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖💖