O Polednici
Díky známému příběhu o Polednici v Erbenově Kytici, je nám tato postava velmi známá. Jde o mýtickou bytost ze slovanského folklóru obcházející v poledne pole, trestající ty, kdo na nich v tuto dobu pracuje a unášející děti. Poledne je v lidové kultuře chápáno jako hodina duchů, stejně jako půlnoc, a čas, kdy se má odpočívat.
Ve starší literatuře je Polednice pojmenovaná jako běs polední. Lid si k Polednici ještě vytvořil Poledníčka, který o polední hodině prohlíží pole a lesy. Škodí tomu, kde se mu posmívá nebo škodu dělá. Dalšími bytostmi jsou Klekánice, Klekáníčka, Půlnočnici a Nemodlilky.
Polednice má podobu vzdušné bílé paní nebo šeredné stařeny, která se za poledne toulá po polích i lesích a vyhledává lidské příbytky. Je nejčastěji bíle oděna, zřídka červeně. Často lítá na větru a je provázena prudkou vichřicí. Koho se dotkne, ten náhle umře. Někdy se zase polednice zjeví jako drobounké a útlé dvanáctileté děvčátko s bičem v ruce, koho napadne, toho švihne, udeřený brzy zemře. Také se věří, že chodí po vsích a toho, kdo se jí neklaní, přes nohy bije.
Na Moravě si Polednici představují jako stařenu, oděnou bílým rouchem. Má prý koňská kopyta, tváře škaredé, oči šikmé a dlouhé rozcuchané vlasy místo šatů. Ve Skřivanech a okolí si polednici představují jako stín vycházející ze zvonice, jakmile se začne zvonit poledne. Na hlavě prý má klobouk v podobě zvonu, v ruce pak drží srdce od zvonu, kterým hrozí dětem, jež se nemodlí „Anděl Páně“, po zvonění zmizí.
Obzvláště nebezpečná je Polednice dětem, které také podvrhuje a kvůli ní nesmí šestinedělky opouštět svou postel za koutní plachtou. Taktéž krade děti ponechané bez dohledu o poledni na poli, nebo děti neposlušné, toulavé nebo takové, které kradou ovoce. Křičícím dětem se proto vyhrožuje, že si Polednice pro ně přijde, pokud rychle nezmlknou.
Jaké podoby má Polednice u dalších slovanských národů:
Slovenská polednice má podobu nevěsty oděné po starém způsobu nebo bosé ženy oděné do dlouhé plachty či potrhané sukně, může být také neviditelná a způsobovat lehký vánek. Člověka, na kterého narazí, vodí a vleče ho sem a tam. Říká se jí také podlúdnica, pokládá mu hádanky nebo jej usmrcuje. Vypráví se, že polednice přebývaly na Děvíně, odkud házely svůj míč.
Polská Poludnica, Poludniówka se ukazuje v podobě vysoké ženy, oděné do bílé plachty a v ruce drží ostrý srp. V létě se nejraději zdržuje v obilí nebo v lese a honí lidi pracující v poledne. Těm, co v poledne pracují pak dává obyčejně těžké otázky, na které nemohou odpovědět, načež na ně posílá těžké choroby. Zjevuje se i v době bouřlivého vichru. Venkované jí připisují rozmanité přírodní jevy, zejména pak fata morganu.
Zdroj: ceskezvyky.cz
👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻👻
Zdravím. Tak Polednici nebrat!!! ;-)))
OdpovědětVymazatKitty, jako malí jsme se jí báli ... 😺
VymazatTak zase parádní osvěta. Polednici jsem ve škole recitovávala a pamatuji se se, že babička říkala navečer, že zvoní klekání a bude chodit klekánice :-).
OdpovědětVymazatMěj se hezky !
Hanka
Hani, dnes už to děcka neznají. Myslím, že by se ani nebály, jsou odolnější na takové věci ...😺
VymazatOkamžitě jsem si vybavila Erbenovu báseň :-)
OdpovědětVymazatA já si vybavila Dagmar Veškrnovou jak recituje báseň na Křtinách ....pěkné čtení, v poledne se prostě nemá pracovat.... Alena
OdpovědětVymazatDěkuju za vaše komentáře😺
OdpovědětVymazat