❄️Kde a jak ...

 ... sýkorky v mrazech nocují. 

Přeci jen, noční teploty právě teď padají k téměř minus dvaceti a příroda vytápěnými ptačími ubytovnami nedisponuje.

Jak tedy sýkorka přežije mrazivou noc?

Ještě na počátku osmdesátých let panovalo mezi ornitology přesvědčení, že malí ptáčci přežívají zimu v úkrytech hlavně díky zvýšenému metabolismu. Předpokládalo se, že si ptáček přes den vytvoří tukovou zásobu. Díky ní si pak i v noci udržuje svou stabilní denní tělesnou teplotu přibližně čtyřicet jedna stupňů. Přežívá tedy díky neustálému spalování tuků. Úkryty, kterými jsou dutiny stromů, husté porosty chráněné před větrem či ptačí budky, slouží ptáčkům hlavně jako ochrana před větrem a predátory.

Nástup technologických možností v podobě miniaturních teplotních dataloggerů, měření spotřeby kyslíku či použití mikrokamer na počátku tohoto tisíciletí zásadně přepsal pohled na zimní nocování a především fyziologii sýkory koňadry.

V souladu s původním zjištěním si sýkorka před nocí vyhledá úkryt. Teplota v úkrytu může být o pět až patnáct stupňů celsia vyšší než venku. Po usednutí v úkrytu se sýkorka načechrá. Zvýší tak izolační vrstvu vzduchu. Zastrčí zobák do peří. Minimalizuje odkryté části tělíčka.

Nyní na řadu přichází nové zjištění, kterým je řízená noční hypotermie. Sýkorka se navzdory původním zjištěním nesnaží udržet svou běžnou teplotu jednačtyřicet stupňů, ale cíleně si teplotu sníží průměrně o pět stupňů. Při vysokých mrazech bylo zaznamenáno snížení až o deset stupňů. Snížení tělesné teploty výrazně sníží rozdíl vůči okolí. Omezí tepelné ztráty a, co je důležité, sníží metabolickou spotřebu o dvacet až třicet procent. Metabolismus zůstává aktivní, i když omezený. Nyní u sýkorky dochází k poklesu srdeční frekvence, nižší spotřebě kyslíku a zpomalení biochemických reakcí. Odborně se tento stav nazývá mělký torpor. Nejde o spánek podobný savcům.

Moderní výzkumy ukazují, že tělesná teplota sýkorky během noci není konstantní. Dle zbývajících tukových zásob, aktuální teploty a délky noci se jemně upravuje. Při extrémním chladu dochází ke krátkým svalovým mikrotřesům, dočasnému zvýšení teploty a následnému opětovnému ochlazení. V tomto jde o aktivní řízení, ne o pasivní přežívání.

Nejnebezpečnějším okamžikem pro sýkorku je svítání. Po hypotermii musí sýkorka během krátké doby opět zvýšit teplotu na svých čtyřicet jedna stupňů. Při tom spotřebuje velkou část zbylé energie. Potom musí okamžitě začít hledat potravu. Pokud potravu nenajde, po přežité noci umírá. Často se tak děje během prvních hodin dne.

Další malí ptáčci to mají podobné. Větší trochu jiné. Nejzajímavější je pak kolibřík, ke kterému se jednou dostanu v souvislosti s Amazonií. Nyní však zpět k sýkorkám a dalším zajímavostem.

Sezónní upgrade mozku. Tak nějak bych nazval zjištění, že se sýkorkám s přicházející zimou, respektive chladným počasím, mění mozek. Ne metaforicky, ale skutečně, objemem, strukturou i funkcí.

Dlouho se předpokládalo, že mozek dospělého obratlovce je víceméně neměnný a změny chování jsou jen funkční, ne strukturální. Výzkum sýkorek a několika dalších ptáků to vyvrátil. Mozek sýkorky se během roku mění fyzicky. Změny se netýkají celého mozku rovnoměrně, ale především oblasti hipokampu, která má na starost prostorovou paměť, orientaci v prostředí a ukládání informací o zdrojích potravy.

Opakované výzkumy prokázaly, že s příchodem podzimu se hipokampus zvětšuje, zvyšuje se hustota neuronů a přibývá synaptických spojení. Nárůst objemu mozku může být deset až třicet procent, což je neskutečná hodnota.

S takto vytuněným mozkem je sýkorka během zimních měsíců schopna snadno si zapamatovat místa s potravou, časovou dostupnost potravy i své skrýše a že jich mají. Nadto si pamatují své konkurenty. Sýkorka tak nějak ví, kteří ptačí sousedé jsou v pohodě a kteří ne. Kteří ji často vyhánějí, obsazují jí krmítka a kterým je tak potřeba se vyhnout.

S příchodem jara, kdy se potrava stává dostupnější, se mozek, konkrétně oblast hipokampu, sýkorek opět zmenšuje. Redukují se neuronová spojení a vůbec se snižují energetické náklady na jeho údržbu.

Spolu se zmínkou o rozpoznávání konkurentů se váže i další vědecká zjištění a to, že sýkorky dokážou rozpoznat konkrétní lidské jedince dle jejich obličeje. Ač se to nezdá, sýkorky vědí, kdo jim sype slunečnici a kdo je pro ně hrozbou. Nedívají se, jak je člověk oblečen nebo jakou má postavu. Dívají se přímo do tváře, do očí. Jednotlivé lidi si sýkorky pamatují týdny až měsíce.

Ačkoliv sýkorky u krmítka vnímáme jako symboly čisté radosti, příroda nám skrze ně dává i jednu drsnou lekci. Pokud je zima skutečně krutá a sýkorka koňadra vyčerpá své tukové zásoby, odloží svou masku strávníka slunečnic a ukáže tvář predátora.

Vědci zdokumentovali případy, kdy sýkorka v jeskyních cíleně vyhledává zimující netopýry. Ty napadne, rozklovne jim lebku a sezobe jejich mozek. Proč mozek? Protože je to energeticky nejbohatší část těla, čistý tuk a bílkovina, která sýkorce zajistí přežití další mrazivé noci. V extrémním hladu se koňadra nezdráhá napadnout ani jiné drobné ptáky u krmítka.

Tento stín, který s sebou sýkorka bez většího povšimnutí lidí nese, nás učí důležité věci: příroda není černobílá a přežití v mrazu není zadarmo.

Zdroj: Internet

❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️❄️