🌻Byl ...

... krásný květnový den.

Hned po obědě jsem vyrazila za kamarádkou na zahradu,

byly jsme domluvené, že přijdu pěšky přes kopec.

Na obloze bylo hodně mraků, sem tam zakrývaly sluníčko, 

ale to mi vůbec nevadilo, stejně bylo horko.

Nešla jsem po cestě, ale zahnula jsem ke škole,

že půjdu zkratkou přes fotbalové hřiště, jako vždycky ...

Tady na mě opět  padla nostalgie, 

když jsem si vzpomněla, jak  jsem tu vodila mladší vnuky.

Už jim je 18 a 20 let, ten čas letí.

Už z dálky jsem viděla,

 že je hřiště obehnané bíločervenou páskou a je tam cedule.

Nerada něco porušuju, ale vracet na cestu se mi nechtělo,

přešla jsem krajem a na hřiště ani nestoupla.

Nikdo mě nesprdnul, 

že chodím, kde nemám. A už vidím kapličku ...

... a restauraci u Romany.

Dále pokračuju uličkou, která se jmenuje Dílce,

vede až do města. Sem tam tu chodím domů,

 když se mi nechce čekat dlouho na autobus.

Nepůjdu rovně po chodníčku, ale zahnu za velkým domem doprava.

Stojí tu hodně aut, je to opravna.

Už vidím viadukt, 

projdu a půjdu do dosti velikého kopce.

A dalším zádrhel ... co to je dneska za den.

Že je to tu soukromé vím, 

ale léta se tu chodilo a nikomu to nevadilo.

Stojí tam statek, taková ruina, už šedesát let vypadá stejně.

V křoví se povalují rezavé stroje ...

Vracet se opravdu nebudu, když mě někdo sprdne, 

tak mu zaplatím mýtné.

Jeden ústupek jsem přece udělala, nešla jsem kolem statku, 

ale vedle krajem louky. Přes keře mě nikdo neuvidí.

Šla bych těsně kolem keřů, 

ale byl tam už vyšlapaný chodníček o pár metrů dá.

Asi se tu chodí lidé hodně často, to mě trochu uklidnilo,

protože si myslím, že i louka jim patří.

Kochala jsem se mraky.

Na některé straně jich bylo víc, jinde míň.

Už jsem se blížila k cestě nad statkem a slyším mluvení.

U toho polorozpadlého domu, byla nová pergola.

Někdo v ní seděl, raději jsem se tam už nedívala

na štěstí nikdo na mě nevolal.

Pokračovala jsem do kopce po polní cestě.

Bylo vidět špičku mohyly památníku na kopci Helštýn,

který je vidět od nás z cesty, dříve jsem ho viděla i z okna, 

než před námi postavili dům.

Takže ještě kousek a jsem na kopci, jazyk už mám na vestě, 

ale kochám se v tom vedru dál.

Tady už vede asfaltka.

A ty výhledy. Vidím vpravo věžičku kostela.

Pohled zpět.

Je tam jasnější obloha a méně mraků.

Zase vidím kopec Helštýn, jsem stejně vysoko, jenom o pár metrů dál.

Teď půjdu pár metrů malým lesíčkem z docela prudkého kopce.

Raději chodím do kopce než z kopce.

Panenka Marie, už jsem ji tu kdysi měla, 

když jsem tu šla zase opačným směrem.

Blížím se k cíli ...

Už vidím schůdky a po kterých se dostanu k Hance na zahradu,

branka je kousek zase zpátky.

A jsem u ní. 

Hanka má zahradu v kopci. Na rozdíl ode mě má víc zeleniny

 než kytek, ona je ryze praktický člověk.

Ve skleníku už má zelená rajčata a malé papriky.

To já jsem je v té době měla sotva nasazené.

To ona byla původce toho, že jsem si pořídila skleník,

když jsem jedla její výborné papriky. 

Na stole mě už čekala ledová káva ...

Takže poslední fotka.

Cesta mi trvala skoro hodinu, 

ale kdybych se tolik nekochala a nefotila, 

dala bych to i dříve.

Děkuju všem, kdo cestu ušel až do cíle semnou.

Přeju príma den.

🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻🌻