👀Bludný ...

... kořen. 

Lidové zvyky, pověry a pověsti.

Známe to z vyprávění babiček. Jdeme na houby po známé cestě, kde známe každý pařez, a najednou je všechno jinak. Stromy stojí jinde, pěšina zmizela a my chodíme v kruhu. Naši předkové na to měli jasné vysvětlení – byl překročen bludný kořen. Bludný kořen v herbáři nenajdeme. Není to jedna konkrétní rostlina, někde říkali, že je to divně zkroucený kořen smrku přes cestu, jinde kořen kapradiny utržený o svatojánské noci nebo kořen jedovatého vraního oka.

Nad bludným kořenem žádná obyčejná bylina nevyroste. Buď je tam holá půda, nebo jen nízká travička; podivně holé, nezarostlé místo. Někdy se tam, ale objeví obzvláště krásné kvítí, jako jsou čarovníky, drobné svízele, černýše nebo černohlávky. Jak, ale ten kořen nebo to místo doopravdy vypadá, nikdo neví. Hned té, hned jiné rostlině se připisuje. A možná právě proto se ho lidé tolik báli.

Kdo bludný kořen překročil, propadl moci divého muže, lesních žínek nebo hejkala. Les ho pak vodil, dokud ho úplně nevyčerpal. Setkání s hejkalem bývalo ze všech nejděsivější. Strašidlo chodí lesem v noci po klekání. Kdo klekání přeslechne a nepomodlí se, nebo kdo v lese šlápne na bludný kořen, tomu skočí hejkadlo na ramena, stiskne ho pod krkem a žene přes hory a doly, dokud ho neuštve. Pomohla jen včasná modlitba, která působila jako zaříkání, a dobrý amulet proti duchům.

Jak se z moci bludného kořene vymanit? Ve starých kronikách se píše: "Kdo naň v lese šlápne anebo jej překročí, zabloudí, byť znal cestu sebe lépe, a nenalezne jí, dokud si nepřezuje střevíce, nebo, je-li ženská, dokud neodváže zástěru a neopásá ji na ruby." Další rada našich babiček je: „Nikdy v lese nešlapej přes kořen, který vypadá jako malý práh. Raději ho obejdi. A kdybys přece jen začal bloudit, zastav se. Les nemá rád zbrklé. Sedni si na pařez, převrať si čepici a vzpomeň si, kde jsi naposledy viděl slunce. Cesta se ti ukáže sama.“

Pokud nad bludným kořenem vyrostou houby, ztrácí svou moc a stává se úplně obyčejným kořenem. Od hub pak vede cesta přímo dál. Podle jiných vyprávění není bludný kořen žádný kořen stromu, ale bylina, snad áronovitá, velkých, tmavě zelených listů, s dřevnatým oddenkem, plazícím se na povrchu půdy. Své jméno má snad spíše pro svůj majestátný temný vzhled než pro skutečné účinky. Stává se ale, že kusy oddenku, vyhledávaného zvěří prý jako lék, jsou roztahány po lese, a tu, dlouho zůstávajíce neporušené a teprve po dlouhých letech trouchnivějíce, vytvářejí divná místa a po jejich překročení se skutečně lze lecčeho nadít. Obyčejně se pak bloudí.

Ze zápisů etnografů mohl být v Čechách nejčastěji označován bludným kořenem oddenek kapradě. Hlavně o svatojánské noci, kdy se prý otevírá. Je černý, chlupatý, divně zkroucený a roste mělce pod mechem. Když ho člověk nevědomky překročil, „kapradinový král“ ho začal vodit. – Na Šumavě bludným kořenem mohlo být Vraní oko čtyřlisté. Jedovatá, tajemná bylina se čtyřmi listy do kříže a černou bobulí uprostřed. Na Chodsku se jí říkalo přímo "bludná tráva". Kdo na ni šlápl, ten neviděl cestu, i když ji měl přímo před nosem. 

Babičky varovaly: "Kde Vraní oko kvete, tam les klame." V Krkonoších a na Vysočině nešlo o žádnou bylinu, ale o kořen, který přerostl přes lesní pěšinu a vytvořil jakýsi práh. Staré pověsti z Krkonoš říkají, že takové kořeny kladou lesní muži, jako pasti. Kdo ho překročí, překročí hranici mezi našim a jejich světem. Na severní Moravě se věřilo, že bludný kořen, je ve skutečnosti kořen Oměje. Kdo ho čichem, nebo dotekem podráždil, dostal motolici a závrať a potom už jen bloudil.

Jak se z kletby bludného kořene vyvázat:

- Nejznámější bylo otočit si kabát naruby, prohodit si boty, levou na pravou a pravou na levou, nebo si vzít košili zadkem dopředu. Les tě podle pověry vodí proto, že tě "pozná". Když změníš svůj "tvar", přestane tě vidět a pustí tě.

- Na Opavsku a Valašsku se říkalo: "Jak bloudíš, sedni na zem a vyzuj se." Bosá noha se znovu spojí se zemí, a zruší kouzlo. Někde k tomu musel člověk sníst kousek chleba, nebo nahlas zanadávat, prý aby duchové slyšeli, že se jich nebojí.

- Na Vysočině zapichovali pocestní kudlu nebo zavírák přímo do středu cesty, kde si mysleli, že kořen překročili. Nůž měl kořen přeříznout. Dokud ho nevytáhl nemohl jít dál. Pak se třikrát otočil kolem dokola a šel, kam ho vedl nůž, tedy přesně opačně, než si myslel, že má jít. 

- Na Chodsku platilo, že člověk nesmíš volat "haló, kde jsem?" Musel si zavolat své jméno pozpátku, nebo zavolat domů - po jménu hospodyně. Teprve pak, se ti cesta zase ukázala. 

- Někdy pomohlo svléci kazajku a obrátit naruby pravý rukáv, jindy kolem sebe rozsypat skořápky od vajíček, či hrst drobků chleba. Anebo si jen tak sednout a čekat.

Zdroj: ceskezvyky.cz

👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀👀