🍀Trocha valaštiny popáté ...

 „Gdo dobře zelže, pravdu jak dyby pověděl.“

A člověk by řekl, že naši staří ogaři tým mysleli nejakého koňského handléřa, kerý na jarmaku prodával chromú kobylu jak mladú arabskú klisnu. Gdeže.

Oni už tedová zřejmě věděli, že správně podaná lež není obyčejná lež. To je společenská dovednosť.

Lež mosí mět hlavu, patu, správný tón hlasu a hlavně sa nesmí člověk začať potiť.

Vemte si obyčejný návrat chlapa z hospody.

Dojde dom ve dvě ráno, opatrně odmyká dveřa a už z kuchyně sa ozve: „Gdes býl?“

Začátečník řekne: „V hospodě.“

Takový člověk si manželství nezaslúží.

Zkušený chlap sa opře o futra, zatváří sa unaveně a praví: „Ani sa neptaj. Franta měl problémy. Rodinné. Nechtěl sem ho v tem nechať samého.“

A robka, kerá eště před chvílú držela v ruce váleček, začne pomaly měknúť. „A co sa mu stalo?“

Teď přichází nejtěžší okamžik. Člověk musí věděť, kdy přestať.

„To ti nemožu řécť. Slúbil sem mu to.“

A je doma.

Neenem byl do dvú v hospodě, ale eště z něho vyšel charakter.

Stejno to funguje aj u dopravky.

„Pane řidiči, víte, jak rýchlo ste jel?“

Teď máte dvě možnosti.

Buď řeknete: „Sto osmdesát“ a pokračujete pěšky.

Lebo sa zadíváte policajtovi přes rameno negde do dálky a povíte:

„Pane praporčíku, já sem sa právě díval na teploměr, bo sa mi zdálo, že sa motor přehřívá.“

Policajt sa podívá na auto. Vy sa podíváte na policajta. Auto mlčí.

A gdyž máte štěstí, policajt místo pokuty začne vzpomínať, jak sa mu kdysi přehřívala stodvacítka cestú do Chorvatska.

Správná lež totiž potřebuje detail. Ne moc veliký.

Enem takový, aby sa člověk měl čeho chytnúť.

V robotě je to podobné. Neco poserete. Pořádně.

Tak, že vedúcí stojí nad výsledkem, drží papír v ruce a ptá sa:

„Gdo to dělal?“

Hlupák řekne: „Já.“

Mazák řekne: ,,Já sem to enem dodělával.“

To jedno slovo dodělával je nesmírně důležité.

Najednúc totiž nebyl začátek váš. A možná ani prostředek.

Vy ste vlastně přišel až k hotové katastrofě a snažil sa ju zachrániť.

„A gdo to tedy začal?“

„No .. ono sa na tem vystřídalo vjacej ludí.“

V tu chvílu už neexistuje viník.

Existuje enem pracovní proces. A pracovní proces sa trestať nedá.

Pak tu máme starostu.

Starosta má výhodu, že nemusí lhať. Starosta enem vysvětluje okolnosti.

„Pane starosto, proč eště není opravená ta cesta?“

„Protože čekáme na dotační titul.“

„A kdy bude?“

„Až bude vypsaná výzva.“

„A kdy bude vypsaná?“

„To záleží na kraju.“

Na kraju vám řeknú, že to záleží na ministerstvu. Na ministerstvu, že na rozpočtu. A rozpočet za nic nemože, bo je to papír.

Po třoch měsícoch zistíte, že ďúra před barákem je pořáď stejná, ale zato už přesně víte, kolik úřadú za ňu nenese odpovědnosť.

To už není lež. To je veřejná správa.

Úplně nejkrásnější podobu ovšem získává pravda v hospodě.

Zvlášť když sa začne vyprávět o vojně.

První pivo: „Na vojně sme jednúc ujeli gazíkem velitelovi.“

Druhé pivo: „Na vojně sme veliteli ujeli obrněným transportérem.“

Třetí pivo: „Já sem vlastně púl roka dělal řidiča generálovi.“

Páté pivo: „Generál beze mňa prakticky nemoh fungovať.“

Sedmé pivo: ,,Kdyby nebylo mňa, nevím, jak by ta armáda tedy dopadla.“

A kolem stola sedí šest chlapů, keří fšeci věďá, že dotyčný strávil vojnu ve skladu trenýrek v Přáslavicách.

Nigdo ho ale neopraví, bo každý čeká, až přijde řada na něho.

A pak je tu chlapská šatňa.

Místo, kde přestávajú platit fyzikální zákony, rodné listy aj počet obyvatel ženského pohlaví v republice.

Tam přijde řeč na ženské.

Jeden měl pět. Druhý osm. Třetí patnáct.

A pak sa ozve Franta od soustruhu: „Já sem to nigdy nepočítal.“

Všeckni ztichnú, bo právě vstúpil mistr.

Gdo totiž řekne vysoké číslo, chlubí sa.

Gdo řekne, že to nepočítal, ten už je legenda.

Nigdo sa ho nezeptá proč. Nigdo nechce vědět ména.

A Franta ide dom k manželce, se kerú chodil od třetího ročníka učňáku.

Časem člověk pochopí, že pravda je vlastně strašně chudá.

Stalo sa to tak a tak. Hotovo.

Lež má proti temu obrovskú výhodu. Dá sa rozvíjať. Přikrášliť. Přizpůsobit posluchačovi.

A hlavně sa při opakování zlepšuje.

Po desátém převyprávjaní už často nevěřá enem posluchači. Začne jí věřiť aj autor.

A právě tedy sa naplní stará valašská múdrosť:

„Gdo dobře zelže, pravdu jak dyby pověděl.“

Naši předkové nebyli hlúpí.

Enem eště neměli tiskové mluvčí a sociální sítě. 

Tak temu říkali po našom - dobře zelhať.

Zdroj: Internet

🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀🍀