😄Trocha valaštiny posedmé ...

 ,,Slivovica je najlepší stará a domácí, 

robka je najlepší mladá a cizí."

Tak pravil strýc Metúd, ogar z tých starých časů, gdy chlapi eště nosili klobúk do hospody, fajku v hubě a rozum v kapse od vesty, ale vytáhli ho obyčajno až tehdy, gdy už bylo pozdě. Seděl u stola, před sebú štamprlu, vedle sebe tetinu a v očách měl takový ten lesk chlapa, kerý ví, že říká blbosť, ale říká ju tak pěkně, že by byla škoda ju nevypustiť mezi ľudí.

„Slivovica je najlepší stará a domácí,“ zahlásil, „robka mladá a cizí.“

Tetina ani nezvedla hlavu od krájaní cibule.

,,A chlap,“ pravila, „je najlepší hluchý, chromý a pojištěný.“

Tým byla celá valašská filozofie manželství vyřízená dřív, než sa doléla druhá štamprla.

Na Valašsku sa totiž nikdy moc nevysvětlovalo. Tady sa věci řekly větú, koply botú pod stůl a nechaly sa ležať. Gdo pochopil, pochopil. Gdo nepochopil, dostal později lopatú mezi oči, životem, robkú nebo vlastní blbosťú.

Takových přísloví bývala plné každá chalúpka.

Visely ve vzduchu jak špek v komíně. Nepsaly sa do knih, bo na to nebyl čas. Ľudé měli krávy, děcka, pole, kadibudku, dřevo nařezané enem z půlky a život tak obyčajně těžký, že filozofovať mohli akorát při štamprli lebo u zabijačky.

„Gdo sa bojí, sere v síni,“ říkávali moja stařenka.

A to nebyla žádná moderna motivačního řečníka, kerý si v Praze koupí mikrofón, bílú košelu a začne ľuďom vysvětlovať, jak vystúpiť z komfortní zóny. To bylo tvrdé valašské konstatování. Dřív sa chodilo na záchod ven. Do kadibudky. V zimě tam mrzla prdel, v létě tam létaly muchy jak německé stíhačky nad Polskem a v noci tam číhalo všecko, co si dětská hlava dokázala vymysleť.

A gdyž sa někdo bál íť ven, dopadlo to podle pořekadla.

Žádná psychologia. Žádný seminář odvahy. Žádný osobní kouč.

Enem síň, smrad a haňba.

Další velká pravda zněla: „Do nabitej flinty nigdy nefúkaj.“

To je věta, kerá by sa měla tesať nad každú hospodu, úřad, svaďbu, Facebook a manželskú ložnicu. Bo člověk má celý život tendencu fúkať tam, gde už dávno číhá výbuch.

Chlap příde dom pozdě, voní po pivu, tlačence a cizím parfému, robka stojí v kuchyni jak svatá Apokalypsa, v ruce váleček a v očách má tolik spravedlnosti, že by s tým šlo osvobodit tři okresy. A on místo toho, aby byl ticho, zrobí životní chybu.

„Co zas je?“

To je přesně to fúknutí do nabitej flinty.

Druhá facka přicházá skoro dřívěj, než si stihne vyzúť boty.

Strýc Metúd to věděl. Proto chodil domů z hospody oblúkem přes kolňu, aj gdyž chalupa mělo dveře rovno z cesty. Říkával, že kolňa je taková chlapská předsíň k pokání. Chlap tam chvíľu postojí, srovná dech, přepočítá promile, opráší klobúk, vymyslí výmluvu a zjistí, že výmluva je tak blbá, že bude lepší mlčať.

Tím sa vyhnul mnohým ranám. Ne všeckým, ale mnohým.

Pak tu bylo přísloví: „Běda domu, gde porúčá kráva volu.“

To dneskaj člověk mosí říkať opatrně, bo svět sa změnil. Dřív by sa chlapi v hospodě zasmáli, roby by protočily očiska a večer by jim stejně porúčaly tak, že by aj generál od Dukly záviděl.

Dneska by sa na to mohlo svolať zasedání komise pro rovnosť dobytka v domácím prostoru.

Ale pravda je taká, že v každém baráku porúčá ten, kdo má v ruce realitu.

Chlop može porúčať u stola, ale gdyž neví, gde sú čisté trenky, jak sa zapíná pračka a keré děcko chodí do keré třídy, je jeho velení čisto slavnostní. Asi jak prezident při otvírání kravína.

Na Valašsku to bylo vždycky jednoduché. Chlap si mohl mysleť, že je hlava rodiny. Robka byla krk. A krk otočí hlavú, kam chce.

Strýc Metúd to pochopil až po třiceti rokách manželství.

„Já doma rozhoduju o velkých věcách,“ říkával. „O válce, míru, Americe, Rusku, papežovi a ceně prasat.“

„A tetina?“

„Ta rozhoduje o maličkosťách.“

„O čem?“

„Gde budeme bývať, co budeme jesť, za co utratíme peníze, kdy mám držať hubu a kdy mám íť posekať trávu.“

To byla rovnováha. Valašské NATO v kuchyni.

A pak tu bylo krásné: „Jak věříš, tak ostane.“

To je takové přísloví, keré nevypadá na první pohled nebezpečně. Žádné sraní v síni, žádná flinta, žádná kráva s volem. Enem tichá věta, co si sedne vedla člověka a čučí mu do taléřa.

Jak věříš, tak ostane.

Gdyž věříš, že z tebja nic nebude, obyčajno z tebja nic nebude. Gdyž věříš, že fšecko pokazíš, pokazíš aj to, co by sa pokazilo samo až zítra.

Gdyž věříš, že ťa robka zabije, přídeš dom tak posratý strachy, že ju tým nasereš eště víc.

A gdyž věříš, že slivovica léčí fšecko, potom ťa jedného rána bude léčiť kýbel, studená voda a vlastní svědomí.

Strýc Metúd věřil ve tři věci: domácí slivovicu, uzenú slaninu a to, že každá robka sa časem ukludní, gdyž ju necháš vymluviť.

Tetina tvrdila, že první dvě věci sú pravda, třetí je nebezpečná pověra.

„Robka sa neukludní tým, že ju necháš vymluviť,“ říkala. „Robka sa ukludní, gdyž chlap pochopí, že měla pravdu už před třema hodinama.“

A měla recht.

Bo chlapi sú tvorové zvláštní. Dokážú opraviť traktor, postaviť plot, poraziť prasa, vypiť půl litra slivovice, jeť s kamionem přes půl Evropy, ale gdyž jim roba řekne: „Vynes koš,“ dívajú sa na ňu, jak gdyby jim právě zadala výpočet dráhy komety.

Tady někde vznikla ta největší valašská moudrosť.

Slivovica stará a domácí.

Robka mladá a cizí.

Ale pravda, kerú strýc Metúd nikdy neříkal nahlas, bo měl aj pud sebezáchovy, byla trochu inčí. Slibovica može byť stará a domácí, protože čím delej stojí, tým víc má síly, paměti a charakteru.

Robka, gdyž je domácí a stará s tebú, není cizí. Už ví, jak chrápeš, jak lžeš, jak sa bojíš doktora, jak tajno ujídáš tlačenku o púlnoci, jak děláš machra před chlapama a jak potem sedíš v kuchyni jak zmoklý pes, gdyž ti život dá přes držku.

A přesto ti ráno postaví kafe.

To je vjacej než mladá a cizí.

To je domácí štamprla v lidské podobě.

Enem sa to chlapovi blbě přiznává u stola, gdy chce vypadať jak kohút na hnojišti.

Strýc Metúd to jednúc málem řeknúl.

Bylo po zabijačce, venku mrzlo, v kamnech praskalo dřevo, na stole ležely itrnice, podhrdek, chleba a sůl. Tetina mu doléla prdelačku, položila před něho lžícu a utrúsila:

„Jez, Metúde. Zas vypadáš jak vyplašený valach před veterinú.“

Metúd sa na ňu podíval. Dlúho. Tak nejak měkko. Jak chlap, kerý už ví, že život není hospodská hláška, ale robka, co mu třicet roků prala košile, snášala kecy, pindy a nenechala ho zmrznúť ve vlastních blbosťách.

A potem řekl:

„Víš, stará..“

Tetina zvedla obočí.

„Co zas?“

Metúd polkl.

„Nic. Ta slivovica je dobrá.“

A bylo po romantice.

Ale tetina sa usmála. Bo roby rozumijú aj větám, keré chlap nedokáže vysloviť. Negdy dokonce hlavně tým.

Takže gdyž dneska někdo řekne:

„Slivovica je najlepší stará a domácí, robka mladá a cizí,“

je dobré sa zasmíť, doléť štamprlu a dodaťtejto druhú půlku valaské pravdy:

„A chlap je najlepší, gdyž drží hubu, nosí dřevo a nezapomene, gdo mu doma zachraňuje život.“

Bo do nabitej flinty sa nefúká.

Gdo sa bojí, sere v síni.

Gde porúčá kráva volu, tam aspoň negdo ví, co sa má dělať.

A jak věříš, tak ostane.

Já věřím, že dobrá slivovica mosí byť stará, domácí a poctivá.

A dobrá robka?

Ta može byť třeba aj ze Zlína.

Hlavně gdyž má dosť fištróna na to, aby chlapa nechala chvíľu mluviť a dosť síly na to, aby ho potem poslala pro dřevo ...

Zdroj: FB Pavel Klanica

😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄😄