🌞Trocha valaštiny po osmé ...

 Do nabitej flinty nefúkaj!

Na Valašsku sa odjakživa vědělo, že člověk nemusí měť vysokú školu, aby poznal, kdy má držať hubu a zbytečně do ničeho nešpárať.

Stačilo mu pár roků života, jedna roba, jedna hospoda, pár súsedú, nejaká to rodinné ščekání a po čase už většinú pochopil, že sú chvíle, gdy další věta nic nespraví, akorát temu dodá grády.

Staříček na to měli jednoduchú radu:

„Do nabitej flinty nefúkaj!“

Jako malému mně to připadalo trochu divné. Proč by proboha negdo fúkal do flinty a už vůbec do nabitej? Stařík ale nebyl člověk, kerý by cosi zbytečno rozebíral. Když viděl, že su eště blbý, nechal mňa blbým byť, protože dobře věděl, že život si podobné věci vysvětlí sám a většinú tak, že si to člověk zapamatuje.

První pořádnú lekcu sem dostal doma.

Stařenka stála u kamen, na plotně cosi syčalo, z hrnca sa valila pára a podle toho, jak položila vařechu na stúl, bylo jasné aj desetiletému ogarovi, že mezinárodní situace v kuchyni není právě nejpříznivější.

Stařík seděl u stola, čtnúl noviny a mlčal, což samo o sobě mělo fšeckým přítomným napověděť, že najlepší bude do ničeho sa neplésť.

Stařa cosik zabrblala o tem, že chlapi sú fšeci stejní, načež staříček pomaly sklopil noviny a řeknúl:

„Ale Mařko ..“

To bylo fšecko.

Ani to nedořeknúl.

Vařecha přistála na stole tak, až poskočila solnička a během dalších pěti minút sa stařík dozvěděl, co provedl v roku padesát šest, co zapomněl kúpiť o Velikonocách šedesát tři, s kerú sa vybavoval na hasičském bále, proč je jeho bratr Bohuš stejný darmožrút jak on a gdo nechal minulý čtvrtek otevřenú branku od kuřína.

Stařík chvíľu poslúchál, potem zase rozevřel noviny a až sme byli bezpečně venku z probléma, pravil:

„Vidíš, ogaro .. do nabitej flinty nefúkaj.“

A tam mně to začalo docházať.

Nabitá flinta totiž vúbec nemusí mět hlaveň.

Negdy má zástěru, jindy montérky, občas sedí v hospodě u třetího piva a tvrdí, že rozhodčí je kokot.

Taký člověk už nepotřebuje argument, on potřebuje hlavně pokoj.

Raz seděl v hospodě Franta Křivák, ináč dobrák od kosti, člověk, kerý by muše neublížil, pokáď by mu ovšem pila rum. Ten večer prohrál v kartách prasa, doma sa dozvěděl, že tchyňa přijede na štrnáct dňú a navrch mu negdo před Jednotú odřel škodovku.

Seděl nad pivem, hleděl do něj jak do studně a mlčal.

Celá hospoda věděla.

Enem Lojza nevěděl.

Lojza přišel, sedl si vedla něho, chvíľu na něho hleděl a povídá:

„Franto, ty dneskaj vypadáš jak hovno pod lopuchem.“

Hospodský zavřel oči, chlapi u vedlajšího stola přestali mluviť a aj rádio jak gdyby hrálo o cosik potichu.

Franta pomalu zvedl hlavu. A Lojza, místo aby využil posledních pár vteřin svojeho dosavadního života k rozumnému ústupu, eště dodal:

„A ta tvoja škodovka venku .. tos parkoval po slepu?“

V tu chvílu bylo všem jasné, proč naši předci nevymýšlali pořekadla enem tak z dlúhé chvíle.

Lojza totiž do nabitej flinty nefúk.

Lojza do ní pustil kompresor.

Od téj doby sem si tuto zásadu nésl životem a postupně sem zjistíl, že funguje úplně všady a v manželství možná najvěc.

Robka sa vás třeba zeptá:

„Připadám ti tlustá?“

Začátečník začne přemýšľať.

Zkušený chlap už v tu chvílu slyší, jak sa natahuje kohútek.

Možných odpovědí existuje tisíc, ale enem pár z nich vám umožní dožiť sa rána.

Podobné je to aj s větú:

„Tak si teda dělej, co chceš.“

Každý chlap časem pochopí, že táto věta neznamená, že si može dělať, co chce.

Znamená pravý opak.

Je to zvuk odjištěnej zbraně.

Múdrý chlap si v tu chvílu sedne, přestane moc nahlas dýchať a začne v hlavě horečně pátrať, co provedl.

Blbec odpoví: „Tož dobře.“

A dějiny majú další oběť.

Negdy si říkám, že by sa táto stará valašská věta měla učit už ve škole, pěkno vedla počtú, češtiny a přírodopisa.

Předmět by sa mohl menovať - Praktické přežití.

V prvním pololetí by sa děcka učily, jak poznat nabitú flintu a v druhém, jak do ní nefúkať.

Pokročilí by potem rozpoznávali nebezpečí podla sevřených pyskú, tikajícího oka, prudkého položení púllitra lebo podla věty:

„Já su úplně v klidu.“

Lebo člověk, kerý vám oznámí, že je úplně v klidu, bývá zpravidla dvě věty od výbucha.

Možná právě proto mám staré valašské pořekadla rád. Dneskaj člověk přečte stohy knížek o psychologii, komunikaci, řešení konfliktů, vztazích a fšelijakej emoční inteligenci, ale stařík celý ten cirkus nacpal do čtyř slov.

- Do nabitej flinty nefúkaj.

Čím su starší, tým víc vidím, že v tem není enem rada, jak sa vyhnúť facce.

Je v tem kus obyčejného selského rozumu - poznať chvíľu, gdy už nemusíš měť poslední slovo, poznať člověka, kerý právě nepotřebuje poučování a hlavně poznat tu správnú chvíľu, gdy je najlepší dopiť pivo, zavříť hubu a íť dom.

Protože mět pravdu je pěkná věc.

Ale eště pěknější je mět všecky zuby.

Ilustrační foto - Portáši na valašských cestách

Když sem ju uviděl, vzpomněl sem si na jedno staré valašské pořekadlo, keré sem slýchával už jak ogar:

„Do nabitej flinty nefúkaj!“

A čím je člověk starší, tým víc zjišťuje, že v tých čtyřech slovách je nacpané půl života ...

Zdroj: FB Václav Surý

🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞🌞