👄Trocha valaštiny potřinácté ...

 Blaho do řiti nikomu necpi

Tož toťto pořekadlo by sa mělo vytesať nad dveřa každého úřadu, školy, rodiny a hlavně hospody, gde sedí člověk, kerý má pocit, že ví, jak majú ostatní správně žiť.

Blaho do řiti nikomu necpi.

Zní to sprostě, ale je v tom vjacej životní filozofie než v gdejakéj knížce, kerú napsál člověk, co nikdy neokopával zemáky, neopravoval plot, netáh nemocného brávka z chléva a nepřemlúval děcko, aby sa šlo oblécť, gdyž venku mrzlo tak, že aj vrabci chodili pěšky.

Dnešní člověk má strašně rád dobro.

Hlavně dobro pro druhé.

Pro sebja chce klid, teplo, plný hrnek kafe a aby ho nikdo nesral. Ale jak ide o druhého, tam má hneď jasno. Ten by měl přestať chlastať. Ten by měl hubnúť. Ten by měl vjac čítať. Ona by sa měla rozvésť. On by sa měl oženiť. Děcka by měly íť ven. Staří by měli íť na internet. Mladí by měli íť do práce. Fšeci by měli byť šťastní, zdraví, spořádaní, slušní, vzdělaní, pokorní a hlavně takoví, aby sa na ně dalo pěkno dívať z okna.

Enemže člověk není zelé, aby sa dal naložiť do jedného bečáku a čekať až všeckým prokysne hlava stejně.

Každý má svoju hlavu, svoju bolesť, svoju blbosť, svoj strach a svoju malú tajnú kadibudku duše, do keré si nerad púšťá návščevu.

Blaho je dobrá věc. O tom žádná. Blaho je, gdyž je doma teplo, na stole chleba, v kredenci kafe, v hrnci polévka a člověk večer ví, že ho zítra nečeká exekutor, zubař, ani tchýňa s kufrem. Blaho je, gdyž sa člověk ráno probudí a nic ho nebolí tak moc, aby mosél nadávať nahlas.

Ale blaho sa nedá do člověka nacpať násilím. To není itrnica.

Nemóžeš chytnúť člověka za límec, otevříť mu dušu nožem jak konzervu a řécť: „Tady máš štěstí, ty vole a drž hubu, bo sem to myslel dobře.“ To nefunguje.

Staří ľudé to věděli. Proto měli na všecko prúpovídku. Krátkú, ostrú a přesnú jak valaška. Žádné motivační kecy na rúžovém pozadí, žádné semináře osobního rústu, gde sa dospělý chlap učí dýchať do břucha za tři tisíce pět set. Stačilo řécť: ,,Blaho do řiti nikomu necpi." A bylo jasno.

Znamenalo to:

Nech člověka, ať si na svoje štěstí příde sám.

Možeš mu ukázať cestu, ale nenos ho po ní na zádoch, gdyž ťa u teho eště kope do žeber.

Moja stařenka pravila, že s dobrú radú je to jak s česnekem. Trocha pomáhá, moc smrdí. A měla recht.

Kolikrát člověk vidí druhého, jak sa řítí do řiti jak vozík bez brzdy z kotára. Chceš ho chytiť. Chceš mu pomoct. Voláš: „Nechoď tam, ogaro, tam už sem byl, tam je blato po kolena a na konci sedí blbec s účtenkú.“

A on sa otočí a poví: „Ty mně závidíš.“ Tož co s tým? Nic.

Sednúť si na lavičku, zapáliť si, gdyž člověk eště kúří, lebo aspoň usrknúť kafe a počkať, až sa vrátí celý od blata, nasratý, ponížený a s účtenkú v ruce. A gdyž bude chtět, možeš mu podať hadru.

Ale necpi mu ju do huby.

To je celé tajemství pomoci.

Pomáhať možeš enem temu, kdo si aspoň trochu všimnúl, že leží v příkopě.

Jak negdo leží v příkopě, zpívá si, mává flaškú a tvrdí, že je na wellness pobytu, tam je každá rada enem mávání lucernú před slepým koněm.

Dneskaj sa temu říká respektování hranic.

Na Valachoch sa temu dycky říkalo:

Nech ho, až sa spálí, bude vědět.

A gdyž sa nespálí, tož měl štěstí.

A gdyž shoří celý, tož aspoň bude u teho teplo.

Dnešní doba má strašnú potřebu všecky zachraňovať. Rodiče děcká, děcká rodiče, stát občany, občané stát, komentující na internetu úplně fšecky, aj ty, keré v životě neviděli.

Každý má plán na cizí život.

A čím má větší bordel ve svojém, tým přesnější plán má pro druhé.

Sedí chlap v kuchyni, hrnek od kafe neumytý tři dni, ponožky pod stolem, život jak rozšlápnutý placek, ale na internetu vysvětluje národu, jak sa má správně vychovávať mládež, řídiť stát, řešiť manželství a vařiť guláš.

Tož ogaro, začni tým hrnkem.

Blaho totiž začíná doma. Ne v cizím komentáři.

A teď pozor. Tým pořekadlem sa neříká, že člověk má byť sviňa. Že má nechať druhého ležať na zemi a íť kolem, jak gdyby tam spadnúl pytel cementu. To né.

Když negdo spadne, zvedni ho.

Když má hlad, nakrm ho.

Když mrzne, pusť ho ke kamnom.

Když bečí, sedni si vedla něho a chvílu drž hubu, bo negdy je ticho vjacej než fšecky múdré řeči světa.

Ale gdyž negdo nechce stáť, nechce jesť, nechce teplo, nechce slyšať, nechce nic, enem chce, abys mu potvrdíl, že za všecko možú druzí, osud, vláda, počasí, bývalá roba, komunismus, kapitalismus, socialismus, tchán a špatně postavený měsíc, tož tam už pomáhání končí.

A začíná tahání kozla za ocas.

A kozel sa ti eště vysere na boty.

Moja tetina říkávala: „Kemu není rady, temu není ani fajky.“

Tož nevím, co tým přesně myslela, ale znělo to múdro a trochu výhrúžně, tak sme sa podle teho chovali.

Blaho má byť jak chleba na stole.

Položíš ho, nakrojíš, řekneš: „Vem si, gdyž chceš.“

A hotovo.

Žádné létání za člověkem po dvoře s krajícem v ruce a řvaní:

„Žer, ty nevděčný ogare, je to pro tvoje dobro!“

To už není dobro. To je násilí namazané sádlem.

A tak to platí aj v lásce.

Kolik ľudí už cpalo blaho do řiti temu, kdo ich neměl rád. Nosili mu srdce v tašce jak teplé buchty, omlúvali jeho sviňárny, čekali na zprávu, odpúšťali, vracali sa a věřili, že gdyž budú dosť hodní, druhý sa jedného dňa probudí a řekne: „Ježíšmarjá, tož já sem celú tu dobu šlapál po pokladu.“

Většinú sa neprobudí. Většinú si obuje pevnější boty. A šlape dál.

Proto aj tam platí:

Blaho do řiti nikomu necpi.

Máš rád? Řekni. Pomoh bys? Pomož.

Stojíš o něho? Ukaž.

Ale gdyž druhý nechce, neslyší, nedívá sa a eště ťa za tvoju něhu bere jak rohožku před dveřama, tož zvedni hlavu, oklep sa a di.

Blaho není žebrota.

A srdce není charita pro citové bezdomovce, keří odmítajú střechu, ale rádi sa přídú ohřáť.

Staří Valaši neměli psychologické příručky. Měli pole, krávu, kamna, Boha, slivovicu, tvrdé ruky a věty, keré přežily proto, že byly pravdivé.

A jedna z nich praví:

Blaho do řiti nikomu necpi.

A já bych k temu dodal enem tolik:

Dneskaj už ľudé neserú v síni, gdyž sa bojá kadibudky.

Dneskaj serú do komentářú, gdyž sa bojá vlastního života.

A čím víc sa bojá podívať do sebe, tým víc cpú blaho druhým.

Tož nechme blaho na stole.

Kdo chce, vezme si.

Kdo nechce, nech ide.

A gdyž sa vrátí hladný, dajme mu polévku.

Ale lžicu už si do huby mosí strčíť sám ....

Zdroj: Internet

👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄👄