... čert
Známe tu klasickou situaci mikulášského večera: Mikuláš tradičně obdarovává děti, anděl napíše každému dítěti záznam do velké knihy a děti světci zazpívají nebo řeknou básničku. Čert chrastí řetězy a hrozí, že zlobivé děti odnese, ale anděl se zlatou hvězdou na čele a v bílém šatu děti chrání a samozřejmě vždy uchrání. Přeci by dítě nedal této démonické bytosti, která v českém podání pochází z pekla a odtud se vydává mezi lidi, aby získal úpisy a později za své služby duše, které po určené době peklu propadnou.
Čerti nás provázejí pravděpodobně od úplného pravěku. Lidé si totiž už od počátku všímali, že existuje jakási nepřátelská síla, protiklad dobra. Prostě zlo, které je přítomné v okolním světě i v nich samotných. Cítili, že je mu třeba se postavit a bojovat s ním. Jenže jak bojovat s něčím, co není vidět? Naši předkové se proto pokoušeli si toto zlo nějak představit, a tak vznikla podoba čerta.
Český pohádkový čert je bůhví proč většinou úplný hlupák a popleta. Slídí po světě, aby pekelné vrchnosti přinesl nějakou lidskou duši. Loví je tak, že obvykle nabídne potenciální kořisti na určitou dobu své služby. Za to požaduje krví podepsanou smlouvu, v níž stojí, že se dotyčný člověk na oplátku vzdá své duše. Když určená lhůta vyprší, čert přijde k člověku a odnese jeho duši do pekla, ale ten český, pohádkový, to většinou nějak zpacká. Buďto se svou obětí prohraje v kartách nebo se mu na krk přichytí nějaká paní Káča či se to celé zvrtne ještě nějak jinak.
České slovo „čert“ ovšem v Bibli nenajdeme, ani v Kralické, ani v Ekumenické. Jeho etymologie není jasná, někdo ji odvozuje od barvy – „černý“. Ale jasná je představa, od niž je odvozen lidový obraz čerta: čert je chlupatý, má rohy a kopyta. To je obraz antického kozlonoha, řecky satyra, bájného obyvatele přírody a její plodivé „kozlí“ síly. Proto satyrové pronásledují krásné nymfy – řecké víly, a v poledním horku, ukryti někde ve stínu háje, hrají na píšťalu nebo šalmaj, řecky syrinx.
Dle výkladu lidových pověstí čert v průvodu Mikulášském představuje démonický princip zla, v jehož moci bylo pohanstvo, kdežto Mikuláš naznačuje vítězství křesťanství, jež překonalo peklo, ba donutilo je sloužit dobré věci, t. j. hrůzou odstrašovati od zlého. Takový význam mají obchůzky Mikulášské z hlediska křesťanského. Čert, jenž jako průvodce Mikulášů bývá spoután nebo opásán řetězem, ten značí porážku pohanství.
A věděli jste, že Lucifer byl anděl?
Ve středověku a později křesťané věřili, že kdysi, před svým pádem byl pekelný Lucifer velitelem andělů a fakticky druhou(po Bohu) nejvýše postavenou bytostí. Jméno Lucifer přeloženo z latiny Světlonoš. Římané tak původně označovali Jitřenku, tedy na ranní obloze zářící Venuši. Slávu jitřní hvězdy Lucifer ztratil, když vedl rebelii proti Bohu. A nakonec byl svržen se svými následovníky z nebes.
A ještě jedno jméno se v souvislosti s vládcem pekel vyskytuje - je to Belzebub. Slovo pochází z hebrejštiny a znamená Pán much. Možná, že jde původně o posměšné označení, a možná také, že tehdy lidé v jižním Středomoří během léta skutečně natolik trpěli hejny much a komárů, že jen uvěřili, že musí jít o výplod ďábla.
Zdroj: ceskezvyky.cz
👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹💥👹
