Mám ho ráda ...

ZELÍ

Magdalena Dobromila Rettigová o zelí s trochou nadsázky prohlásila: Bůh věděl, že jsme dobří, a tak nám na zem seslal zelí. A mnohé to jistě spasilo… Strava v lidovém prostředí nesloužila pouze jako prostředek k zahnání hladu, ale byla chápána jako Boží dar, a tak se s ní i zacházelo. Ve věřících rodinách předcházela jídlu modlitba a poděkování.

Houby, brambory, zelí – to jsou základní kameny hlavně kuchyně. Naši předkové sice nedokázali pojmenovat v zelí všechny v něm obsažené prospěšné látky, ale na zelí si pochutnávali pravidelně – ostatně koncem zimy v chalupě už často nic moc jiného k jídlu nebývalo a soudky nebo keramické nádoby plné nakrouhané kysané zeleniny představovaly hotový poklad. 

Už při kvašení se z něj odebírala lahodnou šťávu, lák, z níž se vařila polévka. Ta se pila i chladná při horečce, svařená pak zklidňovala kašel. Studené kvašené zelí se také dávalo do obkladů při bolení hlavy. Šťáva z kysaného zelí působila i jako projímadlo a pomáhala tak předcházet zácpě. Valašské přísloví říká: "Zemáky a zelé, živobytí celé". Kyselé zelí nechybělo v žádné domácnosti našich předků a jeho moci využívali obzvlášť v zimě, kysané zelí se skladovalo ve velikém množství už ve sklepích starých Řeků a Římanů a v 16. století bylo tak velice oblíbené, že si vysloužilo název „všelék“

Pranostika spojená se sklizní zelí:

 Na svatou Voršilu (21.10.) se má zelí sklidit domů, jinak na ně Šimon a Judy nechá napadnout sníh.

🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂🍂